Salické právo (salický či sálský zákon), latinsky Lex Salica (Pactus legis Salicae) je zákoník, který byl sepsán v letech 507–511 na rozkaz merovejského krále Chlodvíka I. a je tak jedním z nejstarších dochovaných zákoníků. Pojmenován je podle kmene sálských Franků (Salfranken, Salier), jelikož to byl soupis franského zvykového práva. Lex Salica kodifikuje starší germánskou zvykovou právní tradici, původně předávanou ústně. Pro evropské dějiny je důležité, že podle salického práva se následnictví předává výhradně v mužské linii a pozůstalost se dělí mezi syny zůstavitele rovným dílem. Postupně se jako následnický systém ustálilo salické právo v té podobě, že nejstarší syn má přednost před mladším, starší linie před mladší a ženy mají právo na přenesení dědictví, tj. že dědičky rodu mohou, pokud jsou jeho posledními členkami, přenést dědictví na potomky mužského pohlaví. V současnosti je salické právo jako nástupnický systém používáno v Lichtenštejnsku, Japonsku a Jordánsku. V minulosti bylo následnickým řádem v těchto zemích: Albánie, Francie, Itálie, Korea, Rumunsko, Království Jugoslávie a Německé císařství, Prusko. Z tohoto důvodu se Marie Terezie po vymření Habsburků v mužské linii jako žena nemohla stát císařovnou. Pragmatická sankce nebyla ve Svaté říši římské uznána. Císařem se stal až její manžel František Lotrinský. Spolu založili habsbursko-lotrinskou dynastii. Po smrti Františka Lotrinského se císařem stal jejich syn Josef II.