Výjimkou mezi turisty jsou Češi, protože mnohdy stoupají na Velkého Zvoníka jen pěšky. Zřejmě proto, že na běžkách by se nikam nedostali, a na skialpinismus nejsou zvyklí.
Spí se na chatě pražského obchodníka
Nejoblíbenější jarní výstup se jmenuje Stará Kalská cesta (Alte Kalsser Weg) a vede od placeného parkoviště hotelu Lucknerhaus (1900 m n.m.) nad obcí Kals přes chaty Stüdlhutte (2800 m) a Erzherzog-Johann-Hutte (3450 m). Zdatní lyžaři ji mohou zvládnout za jeden den, ale většina dává přednost přespání na Stüdlhutte.
Chata je pojmenovaná po pražském obchodníkovi, který nechal nejstarší rakouskou chatu postavit. Kromě toho mu zdejší lidé dosud vzdávají hold i za to, že inicioval vznik spolku horských vůdců v Kalsu.
Stará Kalská cesta vede nejprve hlubokým morénovým údolím Ködnitz, kde mohou za teplých odpolední hrozit sesuvy sněhu zpod skalních masivů.
Nad chatou se charakter výstupu radikálně mění a přes plochý ledovec Ködnitz se lyžaři dostávají pod obrovský sněhový svah. Jím kličkují v serpentinách až na plochý hřbet zvaný Adlersruhe (Adlerův poslední odpočinek). Serpentiny překonávají více než pět set výškových metrů v jednom zátahu.
Na Adlerově posledním odpočinku se spojují tři nejlehčí výstupy
Z Adlersruhe je už Glockner vidět zblízka. Připojují se zde další lyžaři z Heiligenblutu a od Franz-Josef-Höhe, a tak se prudkým svahem nad ním sune k závěrečnému skalnímu hřebeni pestrobarevný had desítek lidí. Pod hřebenem všichni lyže sundávají a zapíchávají do sněhu v místě zvaném skidepot. Na nohy musí mačky, do rukou cepín a na tělo horolezecký úvazek.
Horští vůdci své klienty jistí pomocí lana o železné tyče zabetonované do skal, ostatní jak uznají za vhodné vzhledem ke svému lezeckému umění a někdy i strachu. Nejobávanějším místem místem je úzká štrbina mezi Malým a Velkým Glocknerem. Vede v ní sice železné lano, ale v nejnižším místě je potřeba udělat čtyři kroky nad prázdnem bez zajištění. Zde je neradno upadnout - převěj široká právě na jednu botu spadá na obě strany téměř kolmými srázy do hlubokých ledovatých roklí. Doprava je krásný pohled do Pallaviciniho cesty, kde pro hraběte vysekali dva tesaři sekyrkami 2500 stupů do ledu.
Po tomto zážitku je už posledních sto metrů skoro legrace, i když se leze v mačkách po skalních plotnách. Bývá tady však velká tlačenice a tak je dobré vědět, že ve skalce přímo nad plotnami je důvěryhodný slaňovací kruh a na konci délky lana je osamocený balvan, za který všichni vůdci štandují smyčkou.
Vršek Grossglockneru s velikým křížem je plný lidí, a tak je možné se jen vyfotografovat, podívat se trochu po Alpách od Dachsteinu po Triglav a rychle se vrátit stejnou cestou k lyžařskému depu. Prudký sjezd vyžaduje soustředění, krátké obloučky a umění jezdit v hlubokém mokrém sněhu.
Sjezd je bezpečný, ale pozor na trhliny
Na ledovci se na jaře ještě neobjevují trhliny, a tak je možné ho sjet bez jištění. Jen co se však otevřou, okamžitě je potřeba navázat se na lano a svázaní sjíždět opatrně dolů. Kdyby se první lyžař propadl, ten druhý je jeho jediná naděje na přežití.
Pod chatou Stüdlhutte je už sjezd snadný, jen je potřeba dávat pozor na unavené nohy, aby si nejely, kam chtějí ony, a ne lyžař.
Po dojezdu k Lucknerhausu si každý může říci, že překonal dva kilometry převýšení nahoru i dolů, a jen s úctou zavzpomínat na místní vůdce Ranggetinera a Hütera, kteří Starou Kalskou cestou prošli první. Bylo to před půl druhým stoletím.
