Průkopníkem ferrat/klettersteigů byl rakouský profesor Friedrich Simony, který inicioval bezpečné zajištění výstupové trasy na Dachstein v šedesátých letech 19. století. Pár let po něm v roce 1869 přišel s nápadem vystrojit Grossglockner stabilními jistícími body pražský obchodník Johann Stüdl. Po obou jsou pojmenovány chaty, které jsou výchozími body na "jejich" ferraty. Na německou Zugspitze byla vybudovány během desetiletí 1873 až 1884 trojice zajištěných cest. Okolo roku 1900 byla natažena lana po hřebeni Watzmannu. První dolomitská ferrata vede od roku 1903 západním hřebenem Marmolady.

Pro lyžaře - konzumenta kilometrů po upravených sjezdovkách je rozhodování o cíli jasné. Vyjede lanovkou z Malga Ciapela na chatu Dal Lago pod nižším ze dvou marmoladských vrcholů Punta di Rocca, a odtamtud se spouští podél chaty širokou urolbovanou plání k chatě Serauta k vlekům. Pravověrní turisté Marmoladu obejdou údolím Contrin, přespí na stejnojmenné chatě a po lanem zajištěné skalní cestě vylezou na vrchol Punta di Penia a zpět. Lyžaři romantici nastoupí na lanovku u Lago di Fedaia.

Kupujeme si tedy s pětiletým Matýskem jízdenku, skáčeme za jízdy na plošinu a ve stoje (jinak to tady nejde) se vznášíme k obloze. Od tohoto záměru se nás sice pokouší v poslední chvíli odradit místní lanovkář poukazem: "Lyžaři jezdí o tři lanovky vlevo, musíte na chatu Serauta!" Když mu pár slovy vysvětlujeme záměr dobýt vrchol vlastní silou, jen mávne odevzdaně rukou a pouští nás.

U chaty Pian dei Fiacconi za jízdy vyskakujeme z plošiny, přivazujeme lyže na batohy a v plastových botách, s hůlkami v rukou jdeme podél dolního okraje ledovce. Občas zahlédneme ve štěrku starou podrážku, rezavý drát nebo kus prkna. Za první světové války totiž na ledovci, který od té doby ustoupil o hodně výše, probíhaly urputné boje. Teď jdeme po území rakouských vojsk, pod námi jsou vidět zbytky polní pevnosti Dodici a za zády necháváme frontovou linii, za kterou čekaly italské jednotky. Tedy čekaly spíše pod ní, protože boje byly tak urputné, že obě strany neváhaly vykopat v ledu desítky kilometrů chodeb, a bydlet a bojovat v nich muž proti muži stejně jako Arnold Schwarzenneger či Silvester Stalone v akčních filmech.

Po půlhodině chůze stojíme pod dlouhým sněhovým žlabem, na jehož konci vidíme sedélko Forcella Marmolada. Máme na vybranou, zda nazout lyže, nebo je nechat na batohu a jít zatím pěšky. Rozhodujeme se pro druhou možnost. Zvolili jsme dobře, protože dnes je horko a místo pevného sněhu se brodíme mokrým sněhem, který občas střídá tvrdý sklovitý led. Většina družstev okolo nás má už mačky na nohou a cepíny v rukou, horští vůdci bez výjimky vedou své klienty na lanech. I my už musíme zasekávat zobáky cepínů do prudkého svahu.

Dorážíme pod skály, kde se na prvních metrech ferraty utvořila zácpa, a tak máme čas na oddech a svačinu. Pomalu zastrčíme hůlky i cepíny do batohů, sundáme přebytečné oblečení, navěsíme na sebe nezbytné jistící smyčky a karabiny a vyrazíme po skalách do sedélka. I tady, ve výšce téměř tři tisíce metrů nad mořem se bojovalo. Těsně vedle sedélka je do skály vystřílená kaverna. Za nepříznivého počasí tu dnes bivakují turisté a horolezci.

Začíná jít do tuhého. Kolmé stěny překonáváme po železných žebřících a mezi nimi se proplétáme po traverzových pěšinkách vytvořených pouhými železnými kolíky zaraženými do skály. Vše se odehrává stovky metrů nad zemí.

Únava se začíná hlásit o slovo, a tak jsme rádi, že po dvou hodinách se objevíme pod vrcholovou kopulí Marmolady, vycházíme na ní už bez lan a obědváme tabulku čokolády.

Proč jsme podstoupili trochu strachu, hodně námahy a něco sebezapření? Od vrcholového kříže a chatky s občerstvením jsou totiž daleké rozhledy po celých Dolomitech. Stojíme tu tváří v tvář děsivé stěně Civetty, stolové hoře Sella, díváme se na divoce rozervané Cattinaccio a osamělý hrot Paternkofelu. A pozadí tomuto úchvatnému pohledu dělají zasněžené vrcholky nejvyšších alpských velikánů.

Není ovšem příliš času, protože odpoledne se rychle blíží k večeru. Nazouváme znovu mačky, cepíny opět putují do rukou, a navázáni na horolezecké lano sestupujeme po sněhovém hřebínku ke skalnímu žlabu. Tady nás čeká další zácpa, protože několik starších turistů se bojí slézt dolů. Už tu totiž nejsou rozvěšená bezpečnostní lana a případný pád by byl smrtelný. Takový pocit sedí v mozku i nám, ale nezbývá nic jiného, než ho přemoci a vydat se rukama-nohama rovnou dolů na ledovec.

Podařilo se, a tak konečně sundáváme lyže z batohů, roztahujeme teleskopické hůlky a zapínáme bezpečnostní vázání. Prvních pár oblouků na mokrém hrbolatém sněhu není příliš elegantních, párkrát i padáme. Stále jsme však svázáni horolezeckým lanem a při troše pozornosti se nemůže nic stát.

Přijíždíme k pásmu ledovcových trhlin a jeden po druhém je postupně přeskakujeme. Takové štěstí ovšem nemá pěší dvojice, která sestupuje vedle nás, a strop trhliny se pod ní proboří. První padá do trhliny, druhý naštěstí stačí lano přitáhnout a zadržet. Mají z toho jen mokré kalhoty a houpavé mrazení okolo žaludku. "Scheise!" ulevují si velmi vulgární německou nadávkou.

Velmi unavení dojíždíme kousek nad horní stanici lanovky, kde končí sníh. Musíme ze sebe ale ještě vymáčknout poslední síly, abychom se donutili k běhu. Sprint v lyžácích nám přináší palmu vítězství, protože stíháme poslední jízdu do údolí. Ve spěchu děkujeme lanovkáři, jenž nás s úsměvem na rtech pouští spolu s manipulačním technikem, který kontroluje lanovou dráhu po skončení provozu. Představujeme si, jak by se asi tvářil jeho český kolega, kdybychom chtěli nastoupit na lanovku čtvrt hodiny po zavírací době…