Zhruba deset kilometrů široký vápencový skalní val v blízkosti obce Grünbach am Schneeberg je vyhledávaným cílem turistů a horolezců.

Obtížné feráty jsou výjimkou

Oblast Hohe Wand nabízí velké množ­ství zajištěných cest, většinou malé obtíž­nosti. Jsou to například Wagnersteig, Hanselsteig a další.

Výjimku tvoří tři těžké zajištěné cesty Wildenauersteig, HTL Steig a Blut-spur. Stodvacetimetrový Wildenauersteig stoupá převážně v kolmici po skalní věži a je osazen pouze železnými kramlemi. Není vybaven žádným jistícím lanem a proto se doporučuje mít s sebou alespoň krátké horo­lezecké lano s jistícími prostředky.

Blutspur je pouhých 35 m dlouhá extrémní sportovní zajištěná cesta obtížnosti E. Je vedena v horní části hlavní stěny Hohe Wand a samotný nástup k začátku jistícího lana představuje lezení obtížnosti 3+.

HTL Steig

Poslední a zřejmě nejatraktiv­nější cesta je HTL Steig. Tato velmi těžká a 250 metrů dlouhá cesta je vedena hlavní stěnou Hohe Wand od úpatí na vrchol.

Z dálnice A2 Vídeň-Graz sjíždíme výjezdem Weikersdorf a po silnici 26 se dostaneme do ob­ce Unterhöflein. Ta­dy odbočíme vpravo a za obcí Maiersdorf odbočuje doleva mýt­ná silnice, která ve­de až na vrchol hlavní stěny. Naštěstí přijíž­díme o víkendu, mýtnice je prázdná, a tak nic neplatíme. U první serpentiny je parko­viště Sonneuhr-Parkplatz, kde nechává­me auto. Parkoviště je východiskem pro nástup do cesty HTL Steig.

Nejtěžší místo je dole

Zvedáme hlavy a pozorujeme ohromnou stěnu, tyčí se přímo nad námi do výšky tří set metrů. Očima pátrám ve stěně a hledám, kudy by mohla cesta vést. Mys­lím, že každý z nás cítí velký respekt a snad až obavy, když vidí, co budeme lézt.

Z parko­viště procházíme po modré značce lesem a za chvíli stojíme u úpatí stěny, pod kterou prochází turistická stezka. Samotný nástup cesty se hůře hledá, leží vpravo od lezecké oblasti Milak-Klettergarten. Jelikož nemáme úplně aktuální popis cesty, nacházíme ho až za půl hodiny.

HTL Steig byl totiž renovován a jis­tící lano vede už od úpatí. Dříve předcházelo asi 25 m lezení obtížnosti II, vybavené pouze borháky. Pod nástupem si nasazujeme úvazky a přilby a první z nás vyráží do stěny.

Hned na začátku nás čeká klíčové místo obtížnosti D/E - hladký převis bez pořádných chytů a stupů. Překonat se dá prakticky jen s pomocí lana. Prvnímu lezci Jardovi se pře­lézt nepodaří, tak to zkouší Vojta, ale také nic. Přece to nevzdáme, říkám si v duchu. Nasazuji si cyklistické rukavice a po laně převis překo­návám.

Jedno těžké místo za druhým

Vystupuji kousek výše na široký stup, kde si můžu namáčknutý ke stěně odpočinout. Posílám rukavice klukům a ti převis přelézají také. Chce to silné ruce a tlačit nohy na tření.

Následuje ukloněný mělký kout obtíž­nosti D. Jeho stěny jsou hladké, a tak opět ne­zbývá než chytnout lano a po­stupovat pomalu vzhůru. Je to pořádná dřina. Cesta stoupá stále kolmo vzhůru po svislé skále.

Po překonání skalního stupně ob­tížnosti C se dostáváme do dalšího těžkého místa. Traversem přelézáme hladkou skalní plotnu obtížnosti D. Traverz je pěkně expo­novaný, jsme již podstatně výše než vrcholky stromů. Přechodem po šikmé polici (C/D) se dostáváme pod šikmý skalní pilíř obtížnosti C. Ten postupně nabývá kolmosti a obtížnosti D a končí skalním výstupkem. Na něm si konečně chvíli sedám a odpočívám. Je tu místo jen pro jednoho člověka.

Záchranná odbočka

Čekám na kluky až dolezou, abych jim místo uvolnil. Jsme již zhruba v polovině cesty a máme za sebou hodinu lezení. Pod námi je sto me­trů kolmé skály a lezení tak budí pěkné adre­nalinové zážitky. Kolem stěny poletují paraglideři, mávám jim a fotím kluky pod sebou.

Kluci jsou u mě. Vstávám a pokračuji přes snadnější výšvih (C) a nastupuji na druhý skal­ní pilíř. Ten je o trochu lehčí, jen na svém vr­cholu má obtížné místo, úzký zářez C/D. Od­sedám si do smyčky a dělám fotky. Nad dru­hým pilířem končí jistící lano. Jsme ve dvou třetinách výstupu.

Pokračujeme po strmém poli suti zarostlém keři a stromy. Z tohoto pole se dá odbočit doleva. Dostali bychom se tak do lezecké zahrádky klettergarten, neboli dobře zajištené skalkařské oblasti. Zde se nachází zajištěná cesta Blutspur.

Pocity jako pták

Z tohoto místa je možné se napojit na lehký chodník Völlerinsteig, vedoucí od úpatí stě­ny na její vrchol. My pokračujeme po suťovém poli k místu, kde opět začíná jistí­cí lano. Lehkým traversem (B) se dostáváme nad centrální část stě­ny a k jednomu z nej­krásnějších míst cesty.

Vzdušný traverz ob­tížnosti C/D přelé­záme přidržováním se za lano a tlačením podrážek proti skále na tření. Pod námi je převis a dvousetmetrová hloubka. Při­padám si, jako bych zde létal.

Napravo 50 metrů nad námi je vidět vyhlídková ploši­na Skywalk. Je to ko­vová konstrukce, kte­rá přečnívá přes okraj stěny. Z ní turisté po­zorují náš boj s ver­tikálou. Dále pře­konáváme těžký str­mý zářez (D) a zbytek cesty pokraču­je těžkými pasážemi strmě vzhůru a dosa­huje maximální expo­zice.

Konec výstupu za dohledu turistů

Začínám pociťo­vat bolest na prstech pravé ruky. Aby ne, na dvou prstech mám strženou kůži a pekelně to pálí. Rukavice jsem to­tiž nechal klukům. S námahou vylézám skalní výšvih (D) a po malém traverzu se dostávám na té­měř svislou vrcholovou plotnu obtížnosti D.

Už jen kousek a konečně se dostávám přes hranu stěny. Za chvíli dolézají kluci. Gratu­lujeme si k dobře odvedené práci a jdeme se podívat na Skywalk. Mám nádherný po­cit. Dvě hodiny těžkého exponovaného leze­ní za krásného počasí. Opadá ze mě napětí a přichází únava.

Z plošiny pozorujeme stě­nu, v třistametrové hloubce vypadá naše au­to jako malá krabička. Blíží se večer a tak se vydáváme na zpáteční cestu chodníkem Völ­lerinsteig.