Odložili jsme zavazadla a každý přichystal, co právě potřeboval. Někdo vybaloval pláštěnku nebo karimatku, jiný z batohu vytahoval svačinu či lezecké nádobíčko.

Moc se mi nechtělo

Když bylo vše připraveno, dohadoval jsem se s Kamilou, kdo z nás půjde. Neuspěl jsem s gentlemanskou poznámkou, že dáma má přednost, a tak jsem lezl první.

Nemám moc velké zkušenosti s lezením po skálách a mám z nich respekt. Nikdy jsem nebyl v tělocvičně na umělé stěně a mojí předchozí lezeckou zkušeností byl jen víkend ns skálách v Srbsku.

Lámavá skála

Mimo to se skála lámala a přes to, že některé chyty vypadaly pevně, ve skutečnosti pevné nebyly. Stačilo se jich jen přidržet a ejhle, kus kamene zůstal v ruce. Takhle jsem delší dobu strávil na jednom místě, protože jsem nemohl najít vhodný pevný chyt.

Nakonec to vyřešil Honza, který navrhl, že můžeme zkusit saské stavění. Ptal jsem se, v čem to spočívá, a když jsem se dozvěděl, že bych se mu mohl postavit na ramena nebo dokonce na hlavu, a tak se vyhoupnout na další chyt, moc se mi do toho nechtělo. Šlapat po kamarádovi mi nepřišlo jako zrovna nejlepší řešení, ale stejně jsem to tak nakonec provedl, protože nic jiného nezbývalo.

Křičela a nadávala

Dál už to šlo lépe. Jaké dojmy z lezení měla Kamča, to vám nepovím, ale jistě dobré, protože i když nadávala a křičela, nikdy to nemyslela vážně.

Zbývalo už jen skálu pojmenovat. Dostala název Slepucha a náš prvovýstup Kvílení. Proč? To si jistě odvodíte sami.

Autor je slepým členem Tyfloturistického oddílu.