Sněžka z polské strany

Cesta začala v pohodě. Kdybychom nechtěli razítko do pasu, tak si nás celníci ani nevšimli. Nevím jestli to znáte, ale hned za hranicemi se dostavil takový ten pocit, že jste někde jinde. Podivnými značkami počínaje a podivnými lidmi konče.

Protože Pomezky jsou docela na kopci (1050 m n.m.) jdeme nejdřív dolů, aby to stoupání na Sněžku stálo za to. Štrádujeme si to po "Tabaczane Sciezke," ale přes její název jsme žádného pašeráka s nekolkovanými cigaretami nepotkali. Asi jsou líní chodit pěšky. Cesta po úbočí občas skýtá pěkné výhledy do Polska.

Prosvištíme vesničku Wilcza Poreba a zakrátko dorážíme do Karpacze Górneho (700). Po cestě sledujeme výhled na Sněžku z nezvyklého úhlu, hora odtud vypadá skutečně majestátně. V Karpaczi mají mimo jiné jeden zajímavě pomalovaný domeček a všude plno Poláků. Ani by jste nevěřili jak plno.

Naštěstí jich většina směřuje směrem k dolní stanici polské lanovky. My pokračujeme po zelené značce směrem na Polanu a zdá se, že jsem opět zvolil primární návratovou trasu mastňáků z lanovky. Po chvíli se naštěstí ukazuje, že většina lanovkářů sestupuje po černé a zelenou absolvují pouze v její závěrečné části. Poláci s oblibou stavějí cesty kolmo na vrstevnici, takže zdolat naši trasu je docela fuška. Zvlášť na sluníčku při teplotě přesahující 30°C. Občas jsem měl pocit, že se o mne pokoušejí vidiny. Polky v lodičkách ladně sestupující po velkých, ostrých balvanech mne dost šokovaly. A támhle jdou gumové pantofle. Maso. Už jsem si říkal, že asi fakt dostávám úžeh. Já byl rád, že mám pohorky. Zvláštní lidé...

Z rozcestí Polany je vidět skaliska Pielgrzymy a my pokračujeme kousek po silnici z velkých kamenných kostek. Značka se naštěstí po chvíli odklání od silnice a dál vede úzká stezka. Tady jsem si začal připadat jak v Tatrách. Cesta lemovaná skalami je zakončena u Maleho Stawu, jednoho ze dvou krkonošských ples. Druhé se, jak také jinak, jmenuje Velky Staw.

Stojí zde turistická chata, kde se dá získat voda. (Chocňovka šla na záchod a tam ji natočila z kohoutku.) Znovu jsme přišli na silnici s prudkým stoupáním. Zajímalo by mne, jaké auto to mohlo vyjet.

Konečně jsme potkali nějakou českou dvojici, která měla podobný nápad vyrazit do Krkonoš pěšky. Konečně někdo normální v pohorkách. Za nějakou chvilku jsme dorazili stále po dlažebních kostkách na Sněžku (1602).

Z vrcholu se budeme do konce výletu držet červené značky. Projdeme okolo zvláštních kamenných útvarů z doby ledové, které si někdo spletl s mužíky, jež začal hned stavět všude okolo, takže z původních přírodních útvarů mnoho nezbylo.

Výhled z vrcholu Svorové hory také není k zahození a sestup k boudě Jelence je otázkou okamžiku. Potom už projdeme jen kolem Sovího sedla a za pár minut jsme na Pomezkách u sklenice pěnivého Krakonoše za odměnu.