Nová Poutní cesta na kole

Zase jsme polykali nadávky za výběr trasy, ale zase můžeme vyprávět o našich hrdinských historkách.

V sedačce do kopce

V tomto případě byl zážitek umocněný ještě tím, že za sedlem mi na sedačce seděl malý synek.

"Všechno to bylo jako na běžkách - do kopců jsem tlačila, protože jsem je nebyla schopná vyjet, dolů jsem chodila podél kola a pevně svírala brzy, abych se na prudkých mokrých cestách mohla aspoň něčeho držet," poněkud dramaticky líčí ve svém deníku moje žena Hanka obvyklý průběh našich jizerskohorských cyklistických túr.

Sestra Bára si s ní notuje a trochu přehání: "Všechno se zkazí hned, jak vyjedeme. V ten okamžik mi obvykle dojde, že to bude tak strašné jako minule." Asi je to pravda, protože s námi už od té doby nikdy na kole nebyla.

Naložíme kola lezením a jedeme

Ukázkovým příkladem zkaženého výletu, na který rádi vzpomínáme, byl výjezd podél Malého Štolpichu na hřebeny. Auto necháváme na Oldřichovském sedle a jedeme lézt a tábořit do skal v okolí nedalekého Zvonu.

VIDEO: Severní zvon od Ginzelů

V sobotu vylezeme na nejkrásnější jizerskohorskou skalní věž. Druhý den dvouletého Ondřeje upínám do sedačky, Hanka cpe do cyklobrašen stan, spacáky, lano a karabiny, a zbytek se vejde do Bářina batohu.

Pohodlnou Viniční cestou sjíždíme do Ferdinandova. Jsme rozhodnuti zdolat Štolpišskou silnici. Vydáváme se proto vzhůru podél potoka Štolpich. Na silnici, byť dlouho nepoužívanou, je to nějaké prudké a úzké.

MAPA Jizerky 1:25 000

Příjemná zátěž na zadní kolo

Lesní serpentiny vyjíždím jen díky tomu, že mám zadní kolo naložené desetikilovým cvalíkem a mohu šlapat stále ve stoje, aniž bych se smekal na kamenech.

Po půl hodině dřiny to vzdávám, protože cesta se zužuje na stezku a posléze se už jen v mokrém travnatém svahu přeskakuje z kamene na kámen. Tlačím, přenáším a sbírám maliny pro Ondru, aby se nenudil. Naštěstí ho to docela baví.

Pokaždé když ho i s kolem přenáším přes další překážku, kvituje moje úsilí pochvalným hýkáním. Ve skálách vytesané výklenky pro svaté obrázky posilují mé přesvědčení, že se pohybujeme po Štolpišské silnici. Teprve až když končí nejhorší pachtění a cesta se rozšiřuje a nabírá zase lidský sklon, zastavuji o nápadné žulové věže.

Zase jsme se ztratili

Lezu vnitřním komínem na vrchol a teprve nahoře zjišťuji, že se jmenuje Rakev. Že by bylo něco v nepořádku? První pohled do mapy ukazuje, že jsme vytlačili Novou poutní cestu podél Malého Štolpichu a správná silnice vede podél Velkého Štolpichu.

Na vztek nám nezbývá moc síly ani času, a tak dojedeme na rozcestí Bílá kuchyně a Polednickou silnicí hurá dolů do Oldřichova. Blíží se večer. Ještě vyšlápneme na Oldřichovské sedlo k autu, naložíme na něj kola a jedeme domů.

Obhlídka Srázů v Jizerkách