Cyril Dušek (Cyrďák Grizzlák) a Mili Kropáčková (Nezkrocená vlčí žena) se vrátili z divočiny.
Procestovali Kanadu. Teď pracují na GPS knize.
"Každá fotografie v knize bude mít u sebe souřadnice, díky nimž si můžete podobný pohled vychutnat zcela samostatně při vaší návštěvě Kanady," odhaluje svůj záměr Cyril Dušek.
Těsně před odletem nadšeně popisoval expedici s názvem Kanadárium: "Z Čech s námi letí nafukovací člun z Gumotexu, který nás proveze poklidnými jezery i divokými řekami. Ve zlatonosných potocích narýžujeme zlatý prach. Zabrousíme i do oblasti mýtického Yukonu. Tam ulovíme divoké lososy. Na několik dní vyzkoušíme život v divočině s nožem a sekerou."
ROZHOVOR s Cyrilem Duškem jsme vedli pár dní před odjezdem do Kanady. Teď už je zpátky v Česku a pracuje na všem, co slíbil čtenářům i sponzorům.
Co je to Kanadárium?
Mým hlavním záměrem je vydat GPS knihu. Ještě nikdo to tady nedělal. Každá pěkná fotka bude označena souřadnicemi. Když si člověk obrázek prohlédne a něco si k němu přečte, bude se tam moci podívat.
Jestli to dobře chápu, tak plánuješ něco jako Google Earth, jenže v papírovém provedení.
Je to založené na podobném principu. Čtenář si ale navíc může něco přečíst v textu.
Kniha tedy vyjde především kvůli fotkám?
Hlavní budou úvahy, myšlenky z divočiny, srovnání s Prahou. Co je tam pěkného, co tam lze zažít. A to všechno proložené fotografiemi. Soustředíme se na prožitky a niterné pocity z pohledu muže i ženy. A v neposlední řadě jde o popis metod přežití v přírodě.
Nejsou knížky už passé?
Myslím že ne. V knize lze lépe popsat hloubku myšlenky než na internetu. Už jsem to zažil několikrát. Chtěl bych, aby v naší knížce člověk při čtení přepnul, přehodil výhybku a dostal se někam, kde zvolní tempo. Jak je to v divočině - ráno se probudí, vykoukne na něj slunce, zjišťuje, že tam je život jiný než tady.
Teď jsi mluvil o obsahu. Mám ale na mysli i formu. Jestli už není čas dávat knížky na internet.
Řekl bych že ne. Lidi stále hodně čtou. Když si koupíš knížku, je to tvoje vlastnictví. Víc si toho vážíš. Když mám číst delší text, raději si ho vytisknu. To dělá hodně lidí.
Když slyším o GPS, chci si kliknout na souřadnice a vidět fotky okamžitě na obrazovce.
Fotka, když se na ní podíváš na monitoru, je jiná, než v knize. Aby tě oslovila, musíš mít super obrazovku a fotka také musí být špičková. Vytištěná fotka má oproti monitoru hloubku.
Nepřemýšlíš tedy, že by tvoje kniha vyšla zároveň i na internetu?
Přemýšlel jsem o tom. Mám internet rád, ale než bych na něm hledal nějaké články, raději zajdu do přírody. Když děláš s počítačem osm–deset hodin denně, tak tě to vyčerpá.
Přece existují elektronické služby, kde si člověk může nechat vytisknout jakoukoliv knihu, třeba i vlastní.
Každopádně je to levnější pro čtenáře i vydavatele. Internet však slouží především k orientaci čtenářů podobně jako třeba knihovny. Kolikrát jsem si půjčil knížku v knihovně, přečetl ji a pak jsem si ji koupil.
Může být kniha vůbec všeobecně dostupná? Může se k ní jednoduše dostat každý?
Musím zaplatit nakladatelství, aby to vydalo. Udělá všechny technické práce, a pak mi knížky předá. Teprve poté je dám do oběhu.
Takhle to funguje?
Vydavatelství knihu také může vydat samo.
V jakých částkách se vydání knihy pohybuje?
Bez distribuce počítám sto padesát korun za papír a tisk. Část zaplatí sponzoři a zbytek půjde z mé kapsy.
Jak se shánějí sponzoři na knihu?
Dělám v marketingu, tak to mám trochu lehčí než jiní autoři.
Jsou to tedy pracovní známí?
Sedmdesát procent sponzorů jsou opravdu moji známí. Chtějí mi pomoci většinou kvůli dobrým vztahům z minulosti.
Co z toho mají, že ty odjedeš na pár měsíců do Kanady, a pak o tom vydáš knížku?
Myslím, že dokážu prodat jejich produkt na mediálním trhu. Třeba boty Meindl používám k plné spokojenosti už dlouho. Já jim nenabízím nějaké vychvalování, ale drsné a kritické zhodnocení. Distributor to vzal pozitivně, protože ví, že jejich boty jsou nejlepší. Zároveň ví, že v knize bude mít nějakou formu propagace.
Vraťme se k druhé, menší část sponzorů.
To byly oslovené firmy. Nabídl jsem jim, zda se Kanadária nechtějí zúčastnit. Líbilo se jim to a slíbily pomoc.
Velmi často si sponzoři stěžují, že nedostanou domluvené plnění, a žadatelé, že se nemohou nikde doprosit žádných peněz.
Je to o šikovnosti a vůli. Přesvědčit sponzory stojí nějaký čas. Proto to musí být projekt s jasnými povinnostmi z obou stran.
Co to pro tebe konkrétně znamená?
Musel jsem předem postavit dobrý web. Potom jsem hodně komunikoval s médii. Třeba u tebe v Horydoly vyšel v internetové i časopisecké verzi můj článek o rybárně na Aljašce, měl jsem rozhovor na Rádiu Beat a tak dále. Snažím se při tom protlačit i sponzory. Až se vrátíme, bude výstupem kromě knihy přednáškové turné. Tam už ne virtuálně, ale reálně můžu ukazovat boty, které jsem nosil. Že jsou opravdu dobré, že jim vydržela podrážka.
Nejde tedy říci: "Sponzore, dej mi prachy a já odjedu do Kanady!"
To určitě ne. Shánění peněz je těžká práce.
Proč se podepisujete Cyrďák Grizzlák a Vlčí žena?
Když jsem byl poprvé na Aljašce, našel jsem autem sraženého medvěda. Byl docela čerstvý. Strašně jsem toužil po medvědím zubu a drápu, a tak jsem začal pitvat. Trvalo to dlouho, ale podařilo se mi artefakty získat. Moje přezdívka vznikla, když jsem to doma vyprávěl. Mili je Vlčí nezkrotná žena. Je to divoká krev. Má předky z Francie a Maďarska. Zároveň je duchovně zaměřená. Věří stejně jako Indiáni, že každý člověk má zvíře, které v něm žije a pomáhá mu.
