Medvěd na Andrejcové

Už si nepamatuju, kdy přesně na jaře to bylo. Každopádně byla tehdy pod sněhem už jen zhruba polovina hřebene, v místech se stromy nebo klečí, takže to byla se sněžnicemi opravdová radost. Kde převažoval sníh, tam jsem kotil se sněžnicemi i po trávě, kde převažovala tráva, tam jsem kotil bez sněžnic a vesele se bořil sněhem.

Krom toho jsem šel v nových, opravduhodněmálorozchozených kanadách, protože normální botky jsem zrovna reklamoval a jiný víkend už nebyl čas. To znamená cipovina č. 2 - boty. Samozřejmě vím, co tohle dokáže způsobit, ale říkal jsem si, že třá budu mít štěstí. No, neměl.

Žádné zbytečné podrobnosti si už nepamatuju. Jel jsem vlakem do Popradu-Tatry a pak autobusem přes Vernár asi do Telgártu, kde jsem byl nějak dopoledne. Vylezl jsem na Kralovu hoľu a coural po hřebenu na západ. Říkal jsem si, že když to půjde dobře a bude se mi chtít, tak se holt od pondělka do středy vykašlu na školu a přejdu i západní hřeben. Nakonec nejen že to nešlo dobře, nýbrž to šlo vyloženě špatně, takže jsem se na západní hřeben "vysral jak na placaté kameň", jak říká děda.

Takže jsem pochodoval po hřebeni. Od Kralovej hoľe silně mžilo, místy až regulérně pršelo, ale docela pohoda. Žádnej extrém a čas od času se dalo někde trochu schovat.

Nakonec se mi ale dál už nechtělo, i když chvílema teda nepršelo, a tušim něco po čtvrté jsem obsadil Andrejevcovu útulnu (možná se jmenuje trochu jinak, ale každopádně na Á).

Méďa se na to vybodl

Nikde ni noha. Pouze teda ty medvědí šlápoty kolem. Na turistíky je ještě zima a sníh, zatímco pro běžkaře a další zimní tvory je sněhu už málo a hlavně nesouvisle. Jenže stejně není co řešit, jestli spát tady nebo o hoďku dál, kam klidně taky dojde (ten medvěd). A hlavně tady byla ta bouda, což je sakra jiná liga než stan. Přebaluju se do suchýho a chystám na horní palandě spaní. Pak pořádně zavírám dveře. Také proto, že jsem si na nich přečetl, že je dobrý je pořádně zavřít, protože se tu motají ti medvědi.

Najedl jsem se. Vítr si docela chmurně pleskal s novinama a igelitem, kterými bylo částečně doskleno částečně vysklené okno. Přemýšlel jsem, jak velkej méďa tady courává kolem. Jestli se tím oknem když tak protlačí, kdyby chtěl papu. Nechal jsem ty zbytečný úvahy být a šel si lehnout.

Chvilku na to se ten prevít začal přehrabovat v odpadkáči pod spodní stěnou chatrče, čímž mě dokonale probral z příjemného polospánku. Po super hodině přehrabování se v odpadcích se na to méďa vybodl, čímž se mi poněkud uvolnily půlky, jež se předtím naprosto mimovolně stáhly, asi abych neměl bobky doslova. Skoro jsem dostal křeč. Využil jsem chvilky bez toho nervy drásajícího šramotu a rychle usnul s tím, že výsledek dnešní noci stejně neovlivním, tak se aspoň prospím. Pak mě méďa ještě dvakrát během noci probudil, když mu tam spadlo nějak víc těch odpadků a udělalo to rachot. Ráno jsem se probudil (z toho polospánku) do mrazivého ticha, tak jsem jen ležel a čekal, zda něco nezaslechnu.

Rychle jsem se začal balit, během čehož jsem ještě jednou ztuhl, když jsem opět zaslechl méďu. Pak jsem dobalil a říkal si co dál. Jestli teda vylézt a odejít, nebo ještě chvíli posečkat. Po pár minutách mě čapl tlak, kterej se neptá. Kálet v rohu srubu, no tak tolik bědná situace to zase nebyla. Využil jsem tedy tohoto přírodního impulzu a vykoukl ze srubu. Nikde nikdo, tak jsem přehopsal méďovy stopy a mazal do kleče. Nakonec ani tak velký nebyly. Ty stopy. V srubu jsem nahodil bágl a sněžnice, vyklapal ven a óčeň bystro pryč.

Jak trotl v tričku a kraťasech

Bylo fakt krásně, sluníčko, teplo ... to je pak na horách skvěle. Začaly růst různý ty kytičky, svěží vzduch, človíček si to mašíruje v kraťasech a tričku bez rukávů a podobně. Zvrtlo se to až někdy popoledni. Z počátku jen přeháňky. Pak se ale nad Slovenským rudohořím sebraly fakt mraky. A já zrovna na jednom kopečku uvízl v bludišti kleče. Tu bouřku jsem rozhodně nehodlal prožít navrchu, ale cesta se mi ztratila a klečí nešlo projít se sněžnicema. Bez sněžnic zase nešlo jít vůbec, protože jsem s báglem po pás zapadal. Tak jsem tam pobíhal jak trotl, v tom tričku a kraťasech. A při tom pobíhání (pobíhejte ve sněžnicích) se mi povedlo přišlápnout si sněžnicí sněžnicí, akorát nahoře jednoho menšího srázu. Takže jsem po držce (doslova) sjel solidní čtyři metříky pěkně dolu, a promočenej až na kost se dobrý dvě minuty snažil vymanit z pod báglu zpět se na světlo denní. Žádná sranda s těžkým báglem, co člověka tlačí dolů do sněhu a přitom mít končetiny, hůlky i sněžnice nepochopitelně složitě propletený.

Když se mi to podařilo, tak už nahoře nebylo žádné světlo denní, ale jen bohapustá čerň. Nahodil jsem rychle takovou jako igelitovou šustku (na srandy z hi-tech matrošů nemám prachy) a trtal pryč po znovuobjevené značce, protože jsem typicky přistál čumákem nedaleko stromku se značkou. Po cca. x minutách deště jsem si uvědomil, že mi je celkem kosno na ruce, tak sahám po rukavicích, které jsem si dříve zavěsil za bederní pás. Rukavice samozřejmě v prdeli. Asi to se mnou vzdaly při tom držkopádu. No, promokl jsem dokonale, bágl taky a fučelo jako prase. Nevím, jestli mi někdy byla taková kosa, každopádně na tuhle nezapomenu. Chcalo dobrý tři hoďky a to hodně. V jednom sedýlku jsem pak, v pauze deště, postavil stan, zalezl do mokrýho spacáku, uvařil čaj a něco zkousl. Načež jsem usnul doufaje, že v takovým nečase si i medvědi dávaj dvacet. Ráno jsem se probudil, takže evidentně i medvědi mají své dny, kdy je ven nevyženeš.

Nikagdá sejčas

Po ránu bylo opět celkem hezky. Přesto mi bylo jasný, že se západním hřebenem to vyvedu tak, jak děda s tím placatým kameněm. Nikagdá sejčas. Botky se začaly ozývat a koukal z toho být během pár hodinek dost problém. Po včerejším totál promoknutí začly tlačit i na vcelku nepochopitelných místech, jako je nárt těsně nad prstama. A puchýře se začaly dělat i přes to, že jsem ty nejháklivější místa nohou svědomitě pokryl leukoplastí. Postě se jde dolů. Byl jsem akorát nad sešupem do Malužiné, jen jsem se kousek vrátil od Babiné po hlavním hřebeni a odbočil z něj na Veľký Bok, před kterým se pak jde dolů.

Finýto, …naprostý

Dole na silnici to začal být opravdový teror. Když kolem mě projeli tři hurvajzi na trekových kolech, tak jsem jim málem vrazil větev do špajchen. "Vyměnim kolo za kanady." Nechtěli. Asi jsem působil divně, nebo nechtěli kanady. V Malužiné jsem dal pivko a v tu ránu se všecko v dobré obrátilo. Tak jsem si dal ještě jedno a vyrazil na stopa, kterým jsem se dostal do Liptovského Mikuláše. V Žilině jsem snad poprvé v životě nezvládl přestoupit z vlaku do vlaku. Hamba, ale když ty hovada tam mají na prvním nástupišti tři koleje. To mě ani ve snu nenapadlo. Čtu, že nást. I., tak jsem měl za to, že automaticky kolej I. Ale ono ne. Prostě v Žilině mají na vlakovém nádraží na nást. I. tři koleje a můj vlak jel z té druhé. Došlo mi to ve chvíli, kdy se dal do pohybu. Tak to už je pozdě, chlapče. Holt sis počkal. Poslední metry v Brně v Kohoutkách, to už byla vražda. Ne chůze, ne pajdání, ale totální krize. Díky bohu, že moc netrpím na heroický polykání kilometrů a bombení kopců za každou cenu, čímž pádem jsem zavčasu slezl do Malužiné. Jinak by následovalo finýto. Naprostý.

Doporučené vybavení

Spací pytel, karimatka, stan nebo bivakovací pytel, batoh 50-60 l, nepromokavá bunda a kalhoty, návleky na boty, softshellová bunda a případně kalhoty, funkční prádlo, čepice, oblečení na noc, pevné pohorky, čelová svítilna, mapa a busola nebo GPS, mobil, dva zapalovače, pevný podpalovač, jídelní souprava (vaří se na otevřeném ohni), jídlo, láhev na vodu, krém na opalování, tmavé brýle, lékárnička. Hodí se teleskopické hůlky a pláštěnka na batoh.