Severní Sulawesi

Nedaleko od města Gorontalo začíná jeden z nejlepších národních parků na Sulawesi DUMOGA BONE NATIONAL PARK. Naším cílem je se podívat na jeho okraj a navštívit ho od města KOTAMOBAGU.

Majitel nám doporučuje jednoho místního kluka, který nás tam za nějaké drobné dovede a bude naším průvodcem. Po vybalení věcí vyrážíme směrem Dumoga Bone na vodopády Lombongo. Z centra jedeme bemem východně od Gorontala asi dvacet kilometrů za město.

Vystupujeme u brány k hot springs, kde je oficiální vstup do národního parku. Z tohoto důvodu musíme mít platný permit pro vstup a ten je dle našeho průvodce k dostání pouze ve vesnici. Vracíme se zpět po silnici k sídlu Rangera a přichází první komplikace. Kancelář je zavřená. Po chvíli se objevuje mladý kluk, který se představuje jako ranger, ale nemá žádný papír. Na něj bychom museli čekat do odpoledne, až se otevře kancelář. V úmorném vedru se nám nechce čekat a bereme průvodce s tím, že zaplatíme až přijdeme zpět. Bez průvodce nebo permitu je vstup do národního parku zakázán a mohli bychom mít problémy, což kvůli pár hodinkám nechceme riskovat. Jdeme přibližně šest kilometrů k vodopádům. Cesta vede deštným pralesem, je středně náročná a několikrát brodíme řeku.

Vracíme se a po městě se přesunujeme místní dopravou, což je motorka, která před sebou tlačí vozíček pro dva lidi. Cestování je zábavné a rychlé a za chvíli už sedíme v rychlém občerstvení a objednáváme si jídlo. Máme problém s komunikací, a tak je jídlo trochu loterie. Na odpoledne chceme sehnat auto k rychlému přesunu do města Kotamobagu. Ve městě nejsou kromě pár lidí v hotelu žádní turisté a sehnat auto je trochu oříšek. Rozdělujeme se, já s Karlem vyrážíme směrem k BUS TERMINAL a zkoušíme něco sehnat. Holky jdou nakupovat do místního marketu. Opět je tu problém s komunikací a nejsme si přesně jisti, co jsme dohodli. U našeho hotelu nám majitel pomáhá v komunikaci s řidičem. Situace je trochu nepřehledná, ale máme pocit, že jsme to zařídili dobře. Za 320 tisíc rupií nás má vyzvednout charter bemo, který nás doveze do Kotamobagu.

Ráno nás čeká překvapení a dochází nám, co se včera přihodilo. Před hotelem stojí dvě auta a oba si myslí, že s nimi pojedeme do Kotamobagu. Zas tak hodně nás to s Karlem nepřekvapuje, protože dohoda v indonéštině nebyla jednoduchá a říkáme si, že je lepší mít dvě auta než žádné. Za pomoci majitele hotelu situaci vyřešíme a jedeme zánovní Toyotou Kijang do Kotamobagu. Cesta trvá kolem šesti hodin a je náročná hlavně pro náš žaludek. Skoro celý ostrov Sulawesi pokrývají hory a kromě silnic u pobřeží se hlavní cesty klikatí jako had. Polovinu cesty lemují kokosové palmy, kterých jsou na severu Sulawesi milióny. Kromě palem jsou tu i sopky, jezera a další přírodní krásy. Kolem druhé hodiny jsme dorazili do Kotamobagu a hledáme nějaké místo, kde složíme hlavu.

Během hledání ucházejícího hotelu nevidíme ve městě ani jednoho turistu a dozvídáme se, že OFFICE, kde bychom mohli získat informace o národním parku, je dnes zavřený. Jsme rádi, že máme klimatizaci, jelikož je venku vedro a je tu hodně komárů. Na šváby jsme si už naštěstí zvykli a tak v klidu spíme.

Vstáváme o půl šesté a bez snídaně jedeme becakem na bemo terminal. Bereme první bemo a jedeme šedesát kilometrů západně od Kotamobagu. V autě, kam se normálně vejde devět lidí, nás jede devatenáct včetně třech dětí. Na motorce nás domorodci odvážejí ke vstupu do parku. Kantor office je opět zavřená a nikdo tu není. Těsně u vstupu do parku se snažíme získat nějaké informace od jedné domorodkyně. Její manžel je ranger a za chvíli přichází. Bohužel nám oznamuje, co jsme tušili. Je příliš pozdě na pozorování zvěře a pravděpodobnost, že něco uvidíme je malá. I přesto jdeme na hodinovou procházku s výkladem o deštném pralese. Procházka je sice zajímavá, ale zvířata, na které jsme se těšili, nevidíme. Podle dostupných informací je Dumoga Bone ráj pro zoology a zvláště pro milovníky ptáků. Podle informací rangera jsme měli ráno vyrazit do městečka Toraut, kde se nacházela výzkumná stanice Walleace. Nyní je tam možnost ubytování a ideální místo pro treky v džungli. Přijíždíme do Toraut okolo oběda a potkáváme zde dva Holanďany. Vyprávějí nám o jejich zážitcích s dopolední treku v Dumoga Bone. Viděli spousty zvířat a ptáků, hadů (BLACK MACAQUES, HORNBILL, LIZARDS) a tak si dohadujeme s jejich průvodcem odpolední výlet do džungle. Resort je pěkné místo a mrzí mě, že máme tak málo času.

Před druhou hodinou se začíná zatahovat, čemuž zatím nevěnujeme velkou pozornost. V období dešťů vzala velká voda most, a tak musíme brodit hnědou řeku. Vody je trochu nad pás a zapadáme po kolena do bahna , ale jinak pohoda. Hned na kraji vidíme velkého bílého ptáka neznámého druhu a vstupujeme do pralesa. Rainforest nás vítá nádhernými zvuky, které nám náš průvodce popisuje. Není sporu o množství zvířat, které se zde vyskytují. Jen mít štěstí a čas. Po dvaceti minutách začíná tropický slejvák a tím se dovršuje naše smůla pro tento den. Vzhledem k riziku stoupnutí řeky a ohrožení našeho návratu se musíme vrátit zpět na stanici. Jsem z toho psychicky na dně a nemůžu se s tím jen tak vyrovnat.

V pět hodin vstáváme a ještě před svítáním jedeme na autobusové nádraží. Konverzujeme s domorodci a hledáme autobus do Manada. Za chvíli jsme na místě, odkud by měl autobus odjíždět. Místo autobusu tu stojí zase Toyota Kijang a řidič čeká na naplnění svého auta. Cena pro jednoho je 20 tisíc rupií, ale zatím nás je jen šest, řidič požaduje pro odjezd lidí minimálně osm. Kupujeme na trhu něco k jídlu a pití ( sušenky, kokos, mandarinky) a děláme dohodu s řidičem. Nabízíme 50 tisíc rupií navíc, abychom mohli okamžitě odjet v šesti lidech. Je to daň za náš krátký pobyt. Jsme hrdí na naše komunikační schopnosti v indonézštině.

Závěr cesty chceme strávit v PULISAN JUNGLE RESORT nedaleko TANGKOKO NATIONAL RESERVE. Zkoušíme se tam dovolat a rezervujeme si pobyt na poslední tři dny našeho pobytu. Odpoledne začíná opět pršet a tak si stopujeme taxi a za 100.000,- Rp jedeme do Tomohonu. Po cestě se stavujeme na poště a Karel řeší svoje střevní potíže. Tomohon sice leží asi dvacet kilometrů od Manada, ale je skoro o tisíc metrů výše. Tomu odpovídá i chladnější počasí a odpolední deště. Ubytováváme se v Lokon Resort v bungalowech u starších lidí. V okolí jsou ještě další dvě možnosti ubytování, jsme tu skoro sami a tak si můžeme vybrat. Večer dohadujeme ranní trip na jednu ze dvou sopek v okolí. Vybrali jsme si GUNUNG LOKON , jelikož musíme jít za tmy, najímáme si na čtvrtou hodinu ráno průvodce za 75 tisíc rupií.

Vstáváme do úplné tmy a ticha v půl čtvrté. Náš průvodce zaspal a přichází kolem čtvrté hodiny. Moc se nám omlouvá. Vycházíme přes spící okraj městečka Tomohon směrem k sopce Lokon (v indonéštině GUNUNG LOKON), jejíž vrchol leží ve výšce 1595 metrů nad mořem. Rychlým krokem a vybaveni baterkami kličkujeme krajem města a když se začíná pomalu rozednívat překonáváme první překážky na cestě k vrcholu. Jdeme po cestě, kterou si prodírala láva při jedné z velkých erupcí asi před sto lety. Občas je cesta obtížná, pomalu stoupáme po lávové cestě. Okolo pozorujeme palmy, které vypadají jako velké kapradiny. Po šesté hodině jsme těsně pod vrcholem Lokonu a kocháme se výhledem do okolí. Do roku 1991 tady bylo krásné sopečné jezero, které při velké erupci zmizelo a zbyl z něho jenom kráter. Z kráteru neustále stoupá sírový oblak a vítr ho roznáší po okolí kráteru. Letos již byly tři erupce. Při největší erupci v posledních letech v roce 1991 přišla o život jedna Švýcarka fotící soptící sopku. Do dnešního dne nebylo její tělo nalezeno.

Kolem deváté hodiny jsme zpátky v HAPPY FLOWER HOMESTAY, kde snídáme, ta je v ceně ubytování. Za 200 tisíc rupií si najímáme bemo do Pulisanu. Stokilometrovou cestu do jedeme tři hodiny. Zvláště poslední úsek jsou náročný a závěrečných třináct kilometrů jedeme skoro hodinu. Před vesnicí Pulisan vystupujeme a v plné polní hledáme cestu do PULISAN JUNGLE BEACH RESORT. Asi kilometr a půl jdeme deštým pralesem, brodíme potok a po půlhodině cesty jsme v malém resortu na pobřeží.

Po dobrém obědě z místních zdrojů (ryby, rýže, zelenina, banány) se připravujeme na cestu do Tangkoka. Jediná možnost je díky okolní džungli a zničeným cestám v období dešťů po moři. Ještě z dalšími čtyřmi turisty plujeme hodinu poblíž vesničky Batuputih. Jdeme v doprovodu dvou průvodců do RAINFOREST. Už od počátku je jasné, že to bude velký zážitek. Po velké smůle v Dumoga Bone si hlavně přejeme počasí bez deště a trochu toho štěstí na zvířata. Na začátek vidíme červeného KINGFISH a slyšíme intenzivní zvuky zoborožce HORNBILL. Za chvíli se nám plní náš sen a poprvé vidíme páreček zoborožců. Jsou nádherní a zvuk jejich letu připomíná malou helikoptéru. Během cesty pralesem vidíme spousty neznámých a zajímavých věcí jako ebonitové stromy, nespočetné druhy palem a stromů, pavouky, kytky.

Jedna ze zajímavostí je škrtící fíkovník, který po delší době usmrtí svého hostitele, který vyhnije a zůstává pouze tento dutý fíkovník. Černé makaky vidíme z dálky, kuskuse bohužel nevidíme, jelikož jsou moc vysoko. Když se začíná stmívat pozorujeme nejmenší primáty na světě, kteří se vyskytují pouze na Sulawesi. Malá nádherná skákající patnácticentimetrová opička se jmenuje TARSIUS SPECTRUM. Je jich tu opravdu hodně a nejlépe jsou vidět po setmění u velkých škrtících fíkovníků. Různě vykukují a skáčou nám i nad hlavami.

Poslední dny se loučíme s Indonésií. Užíváme si sluníčka a moře, velkých vln na bílé opuštěné pláži a šnorchlování na okolních korálových útesech. Prozkoumáváme okolí a jdeme se podívat do vesničky Pulisan a pozorujeme život místních lidí a klid, který tu vládne. Povídáme si s německou majitelkou tohoto resortu, dozvídáme se od ní, že její činnost v Indonésii má hlavně charitativní charakter a kromě podpory místních lidí se stará i o ochranu přírody.

Jeden z příkladů je ochrana želv a jejich mláďat před domorodci. Po nakladení vajec na pláž jsou často tyto vajíčka kradena a prodávána na trhu a některým druhům hrozí díky tomu i vyhynutí.

Po každém návratu domů z daleké cesty se dívám na evropský život trochu s nadhledem a čerpám z ní energii do příští cesty, na kterou se již teď těším.