Populární švýcarský Pilatus

Je to jedno z výchozích míst na Pilatus. Město se rozkládá u jezera, je obklopeno horami a jeho nadmořská výška je pohých 436 metrů.

Nocleh na seně

Sennou rýmou netrpím, a tak jsem noc strávil v seníku spolu s dvěma stovkami kubíků suché trávy. Pokud jste náhodou nikdy v seně nespali, pak vězte, že se jednalo o velmi pohodlné místo.

V sedm ráno mě vzbudil rachot z nedaleké stanice zubačky. Já jsem ovšem jejích služeb využít nehodlal.

Po doplnění zásob vody, ranní hygieně a snídani jsem si s povzdechem nasadil batoh na záda a vyrazil. Pohled na oblohu dával tušit, že mě čeká perný den. A taky že jo.

Vlak odmítám

Hned prvních několik set výškových metrů vede loukou, kam se od rána opíralo silné slunce, a tak se louka změnila ve velké pařeniště. Další čtyři stovky metrů stoupám lesem.

V tisícimetrové výšce jsem vyšel na pastviny. Vzápětí se kolem mne začaly spouštět vagónky zubačky, a tak cesta vzhůru ubíhala příjemně. V mezistanici bylo možné doplnit vodu.

Postupně jsme se dopracoval do výšky jeden a půl kilometru a konečně jsem stál pod závěrečnou stěnou. O čtyři sta metrů výš jsem nad sebou tušil sedlo a bylo mi jasné, že se tam budu muset přes nějakou tu trošku sněhu vyškrábat.

Vysoko a chladno

Obhlédnul jsem okolní skalní stěny. Jsou to slušné big-wally. Ráno jsem viděl pár horolezců jet nahoru a tady jich část zahlédnu ve stěnách. Oblepil jsem náplastmi paty a zamířil vzhůru k cíli.

V sedélku pod posledním stoupáním solidně fičelo, oblékl jsem si bundu a připnul nohavice. Posledních dvě stě metrů bylo neuvěřitelně vysokých a nechtělo to utíkat. Dostal jsem se do míst, kde dráha překonává osmačtyřicetiprocentní sklon a je díky tomu nejstrmější zubačkou na světě.

Nahoře mě pohltila ohromná terasa s turisty, co se sem dovezli lanovkou a nyní se ve výšce okolo dvou tisíc metrů se opalují. No holt proti gustu...

Češi, ukliďte po sobě

Z vrcholu Mont Pilatus je vidět skoro celé Švýcarsko. Některé hory i na značnou vzdálenost budí respekt, například Eiger, Mönch a Jungfrau.

Od rána jsem stoupal na rozcestníku inzerované čtyři hodiny i s pauzami, což znamená, že bez velkého batohu lze cestu zvládnout za tři až tři a půl hodiny.

Neodpustím si apelovat na lidskou slušnost. Valící se figurky s šusťákovou bundou kolem pasu můžou být Češi. To jsem tušil. Pochopil bych, že se jim tu líbí a snaží se svým hlasem toto dát najevo známým až v České republice. Ale když je skoro na každém kroku odpadkový koš, tak obal od sušenky dovezené z Čech nezahazujte se slovy: "Se na to můžu vysrat a netahat se s tím bordelem."

Sestup opuštěným úbočím

Vzhledem k dostatku času jsme se rozhodl pro tříhodinový sestup do Hergiswilu. Jak jsem později zjistil, volba to byla skvělá. Sestup po stráni byl prosluněný odpoledním sluncem, byť v jednom úseku jsem zavzpomínal na zimu a po botách jsem si jel obloučky dolů o hezkých dvě stě metrů. Švýcaři mohli vidět, že nejenom v Alpách umí lidi lyžovat.

Pod sněhovým polem se cesta rozdělovala, jedna vedla k mezistanici lanovky do Kriems (kde se mimo jiné nachází nejdelší suchá bobová dráha ve Švýcarsku) a druhá směrem do Hergiswilu. Já si vybral velmi málo používanou cestu do Hergiswilu. Důvod jsem pochopil při sestupu terénem nepříliš kompaktním, spíše sypkým.

Překonání několika potůčků byla sranda v porovnání s tím, co mělo přijít. Po ztrátě tří set metrů jsem se dostal do situace nepříliš příjemné. Ve žlábku, kudy tekl potok, ležel sníh, zcela evidentně nemající nosnost na člověka, o čemž svědčili hned dvě pasti na mamuty. Sestup dolů byl vyloučen, přejít není radno, vracet se mi nechtělo.

S nadáváním si do pitomců jsdem stoupal a šplhal po skále až jsmde se dostal k místu, kde sníh vypadal nosně. Rozhodl jsem se pro šest rychlých kroků a pak už s radostí skočil na druhou stranu.

V Hergiswilu už jsem jen relaxoval na nábřeží, v nohách mám nastoupáno dva kilometry, odklesáno totéž a vyneseno pár kilo. Zvažoval jsem, zda ještě čekat na loď na přejezd po vodě do Luzernu, či už jet vlakem rovnou domů. Vidina postele a jídla nakonec zvítězila, a tak jsem před půlnocí v Ženevě.