Pokračujeme v objevování zaniklých vesnic v Českém lese na Chebsku a Mariánskolázeňsku.

Zapadlá obec

Jednou z nejzapadlejších obcí byl Lohhäuser. Jeho název pochází buď od ohně Loh, který pomohl vymýtit les pro vesnici (podobně česky Žďár), nebo brlohu či díry Loch (zapadlý kraj hluboko v lesích, kde žijí jen divoká zvířata).

Prvním stavením tu byla před 250 lety myslivna, poté přibyl mlýn, knoflíkárna, asi padesát domů, dva rybníky, pomník padlým z první světové války...

Do Bavorska je blíž

Pořád ovšem Lohhäuser byl pro České země na konci světa. Byl totiž postaven na louce až za přirozeným hraničním horským hřebenem. Do Čech to bylo daleko. Do Tří Seker, kam spadali farníci, to bylo čtrnáct kilometrů, a tak se veškeré církevní obřady odehrávaly v blízkém Bavorsku.

Do Mähringu to bylo jen čtyři kilometry po pěkné cestě mezi loukami a polemi. Do Čech (tehdy také obývaných převážně Němci), byla cesta daleká skrze les a přes hory.

Farář i jeho nadřízení z kláštera v Teplé tomu nebránili a přivírali oči, protože dobře věděli, jak těžce se tady na bavorsko-českém pomezí vydělává na chleba. Stejně tak se dívali jinam také české úřady a celníci, když lochnerišští občané nakupovali v Bavorsku a prodávali tam namletou mouku, lávové knoflíky a dřevo.

Ještě koncem 19. století totiž nebylo jasné, kudy přesně vede česko-bavorská hranice. Do té doby totiž nikoho nezajímalo pár vesnic a samot na zapadákově.

Hranice zajímaly až komunisty

I když byly po roce 1880 přesné hranice vyměřeny a svahy Českého lesa v okolí Dyleně spadající do Německa připadly nelogicky Čechám, Lohhäuser stále žil starým životem vázaným spíše do Bavor než do Čech.

Přesné hranice začaly zajímat až komunisty. Vesnice přišla za obou světových válek o mnoho mužů. Poté byli její zbylí obyvatelé, kteří byli do jednoho Němci, odsunuti. Symbolický konec vsi nastal 31. srpna 1947. Tehdy shořel mlýn. Romantická verze tohoto příběhu mluví o posledním odsunutém majiteli, který na rozloučenou přišel z německé strany hranice a hodil zápalnou láhev do mlýna, který musel opustit. Stál jen deset metrů daleko, protože mlýn byl právě tak vzdálený od státní hranice.

Koncem 40. let minulého století zbořila komunistická armáda všechny domy, v 50. letech tudy natáhla elektrický plot s vysokým napětím a v 70. letech přesunula tak zvanou signálku o pět kilometrů do vnitrozemí. Jediní, kdo se do Lohhäuseru dostali, byli od té doby horníci, kteří zde pod dozorem samopalníků rubali uranovou rudu. Důl je od 90. let uzavřen, protože se nevyplatilo v něm těžit.

Po válce byla vesnice, kde nikdo nežil, přejmenována na Slatinu. Její jméno nakonec nesla pouze pohraniční rota, která se třikrát přesunovala a její poslední podobu vidíme po pravé straně silničky od Tří Seker.

Internet o obci Lohhäuser / Slatina