Salluardova cesta na Pointe Adolphe Rey

Protože kamarádi znají přístup k satelitům Mont Blanc du Tacul a chtějí lézt blízko nás, půjdeme s nimi dohromady.

Nastupujeme až skoro v jedenáct hodin a v tu chvíli je nám jasné, že jsme se neměli slepě řídit radou ostatních, jejichž cesty jsou o pár délek kratší.

K tomu všemu se nám nedaří a prvních pár délek lezeme příliš pomalu. Výhodu, proč se nastupuje do zdejších stěn později, totiž slunce a tím pádem i teplou skálu, jsme promarnili pomalým lezením.

Dolézt či nedolézt?

Když konečně nabereme tu správnou rychlost, začne se kazit počasí. V půl šesté večer ještě nejsme na vrcholu. Musíme rozhodnout, zda okamžitě začít slaňovat, nebo rychle dolézt zbývající dvě délky.

První varianta je zajisté rozumná vzhledem k blížící se noci a ke špatnému počasí. Slabě sněží a fouká silný vítr. Ale na dosah vrcholu se špatně vzdává, a tak volíme riskantnější možnost a pokračujeme nahoru.

Přeje štěstí odvážnému?

Dokola si přeříkávám zaklínadlo "Odvážnému štěstí přeje," a snažím se vytlačit z mysli, že "Hrdinů jsou plné hřbitovy."

V šest hodin jsme nahoře. Na žádné kochání není čas, okamžitě slaňujeme. Rozhodli jsme se slanit Gervasuttiho cestou, protože je to kout, ve kterém nelze zabloudit a nejsme si jistí, jestli bychom za ubývajícího světla našli štandy cesty, která je popsaná v průvodci.

Komplikace jsou tu!

Možná to nebyla nejšťastnější volba, ale to už se nedovíme. Na devíti slaňovacích délkách se nám lano zasekává nejméně čtyřikrát a jednou se pro něj musíme dokonce vracet.

Sněží stále silněji, skála je mokrá, a tak pohyb po ní není nic příjemného.

Potvrzuje se nám, co samozřejmě každý ví. Na sestup není od věci nechat slušnou časovou rezervu. Lana stahujeme s posledním světlem.

Zbývá nám dostat se k botám, cepínům a mačkám, které jsme nechali pod nástupem, a najít cestu přes ledovcové trhliny ke stanům. Poněkud krkolomně se s pomocí jednoho cepínu a jedněch bot, které jsme vzali prozřetelně s sebou do batohu, dostáváme firnovým svahem k našim věcem. Rychle balíme a vyrážíme ke stanům.

Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš...

Kličkování mezi trhlinami za tmy není nic příjemného, ale nakonec se z ledovce vymotáme vymotáme a o půlnoci dorážíme do tábora, kde už se o nás všichni bojí.

Sněží a sněžit nepřestane celou noc. Nelitujeme, jsme rádi, že další den můžeme celý prospat.

SALLUARDOVA CESTA (Salluard route, East-South-East Spur)

Pointe Adolphe Rey (3535 m n.m.)
Masiv Mont Blanc, satelity Mont Blanc du Tacul

Prvovýstup

T. Busi a F. Salluard, 6. září 1958

Obtížnost

Celková obtížnost TD-, skalní obtíže 5+ UIAA (5c francouzské stupnice). Čistě skalní výstup o délce 300 metrů. Na policích nebo v koutech se může vyskytnout sníh a led i v létě.

Zhruba dvě třetiny cesty jsou vybavené stanovišti s řetězy nebo solidními skobami. To proto, že mnoho horolezců a především horských vůdců s klienty nedolézá až na vrchol a ukončuje cestu před tím, než se ve vyšších pasážích začne pomalu traverzovat doleva. Cestu odtud bezpečně slaní.

Přístup

K nástupu to je od Torino Hütte (kam jezdí lanovka z Courmayeuru) pěšky jedna až jedna a půl hodiny chůze podle kvality sněhu. Pokud máte postavené stany v sedélku Flambeaux, ušetříte deset minut. Od Aguille di Midi (kam jezdí lanovka z Chamonix) se jde o něco déle. Návrat je nejméně o polovinu protáhne, protože se jde do kopce.

Nástup

Salluardova cesta je někdy nazývaná prostě Východo-jihovýchodní pilíř a její poloha slibuje slunce a přívětivější větrné podmínky. Při pohledu na jižní stěnu se nastupuje pilířem vpravo od výrazného koutu, kterým vede Bettembourgova cesta s názvem Great Red Diedre 7 UIAA.

Sestup

Z vrcholu Pointe Adolphe Rey lze slanit více způsoby, průvodce nejčastěji popisuje slanění vpravo směrem k zářezu mezi věžemi Pointe Adolphe Rey a Malým Kapucínem. Pokud nebudete dolézat až na vrchol, je možné slanit Salluardem, Bettembourgem, nebo Gervasuttim.

Výstup

První délka 4 vede po doleva ubíhajících schodech a končí na polici s prvním štandem. Tam začíná opravdové chamonixské lezení - spáry, kouty a komíny v pevné žule.

Druhá délka 5+ vyžaduje překonání spáry v převisu poměrně těžkým krokem. Pomocí skoby a erární smyčky lze místo přelézt technicky A1.

Následuje spára, která pokračuje koutem přes třetí délku 5/5+.

Komín ve čtvrté délce je v nejtěžším kroku odjištěn skobami 4+ a štand je na jeho konci nad převisem vlevo.

Další pátá délka nás dovede na výraznou polici, která je jasně vidět od nástupu.

Z ní pokračujeme nádhernou kolmou stěnkou 4+,která je protkaná systémem spárek v šesté délce.

Pokračujeme sedmou délkou mírně vlevo do viditelného okna, kterým prolezeme na jisticí stanoviště 4+.

Osmá délka vede koutem za 4.

Devátá lehká délka ubíhající doleva 3+ nás zavede na stanoviště pod věžičkou,

My jsme věžičku oblézali v desáté délce zprava severní stranou. Tato část může být nepříjemná, protože ze severu často fouká vítr a stěnka, police na jejím konci a další kolmý výšvih, mohou být vysněžené. Ke štandu je třeba slézt pár metrů zpět na západní stranu a traverzovat po úzké polici 4+. Pozor na tření lana! Pod námi je vidět konec Bettembourgovy a Gervasuttiho cesty.

Pokračujeme v jedenácté délce koutem nahoru a poté traverzem doleva 5.

Ve dvanácté délce nás traverz vlevo dovede pod poslední výšvih, po jehož překonání dosáhneme vrcholu 4 a 3.

Doporučené vybavení

Cepín a mačky kvůli přístupu po rozpraskaném ledovci. Pohorky a jeden cepín pro družstvo kvůli návratu po sněhu k zanechanému materiálu pod stěnou a pro jistotu, kdybychom během výstupu narazili na sníh ve skále.

Na skalní lezení: 2x50 m lano, helma, lezečky, hrudní+sedací úvaz, sada friendů a vklíněnců, 10 expresek, 3 uzamykatelné karabiny, smyčky, slaňovací a jistící brzda.

Samozřejmé je kompletní vybavení pro lezení v ledovcových Alpách (čelová lampa, lékárnička, krém proti slunci, ledovcové brýle, teplé oblečení, bivakovací pytel, mobil, průvodce a mapa...)