Jmenoval se Jurij Kassin. Inženýr z Moskvy, nadšený turista. Lákal ho Pamír. Protože však expedice na štít Komunismu brala jen velmi zkušené horolezce, nevzali ho.
Moc je prosil a přemlouval: půjde třeba jako nosič nebo kuchař. Svěřit mu kuchařinu se báli, žaludek je totiž na takových výškách pěkně vybíravý. Nakonec ho ale vzali a udělali hospodářem.
Ale jednou, bylo to 27. srpna 1959, Kassin zmizel. V jeho stanu v základním táboře našli lístek: „Chci si trochu zalovit s fotoaparátem. Věřte, že budu velice opatrný a vrátím se zdráv a celý… Musím, určitě musím uvidět Kirilla Konstantinoviče a všechny, kdo jsou s ním.“
Mistr sportu Kirill Konstantinovič Kuzmin byl velitelem skupiny, která se o dva dny dříve vydala ze základního tábora na štít Komunismu. Kassin je před odchodem znovu marně prosil a přemlouval, aby ho vzali na vrchol. Kuzmin byl neúprosný. S horami nejsou žádné žerty. Zvláště pak s Pamírem. Kassin nezná dokonale horolezeckou techniku. Bylo by to příliš velké riziko.
V základním táboře byl vyhlášen poplach. Po Kassinově zmizení tam zůstali jen tři lidé: kuchařka, radiotelegrafista a horolezec Antonov. Vydat se na záchrannou výpravu ve třech by se rovnalo sebevraždě. A tak volají rádiem o pomoc horolezce z okolních výprav. A čekají na návrat čtrnáctičlenné výpravy s vrcholu.
Několik skupin hledalo Kassina řadu dnů. Jenom konzerva, otevřená silnou dýkou, jakou měl Kassin, a několik špačků z jeho oblíbených cigaret svědčily o tom, že Kassin došel až někam na Běljajevův ledovec. Divoké ledopády, štěrbiny, sněhové převisy a závěje znemožnily další hledání. Pamír si vyžádal další oběť. Tentokráte zcela zbytečnou.
Návrat z expedice, kde někdo zahynul, je vždycky smutný a nepříjemný. Nesmyslná smrt mladého člověka visela nad všemi jejími členy.
Nikdo z nich si ale ani ve snu nedovedl představit, že se s Kassinovým jménem ještě někdy potká. Uplynuly dva roky. Psal se srpen 1961. Na štít Komunismu vystupuje opět čtrnáctičlenná skupina, vedená tentokrát Jevgenijem Tammem mladším. Tamm hledá zprávu o výstupu Kuzminovy skupiny. Tady je. Malá plechovka a v ní složený lístek. A na lístku stojí: „Děkuji Bohu, svým dětem a Kirillovi Konstantovičovi za to, že mi dali síly k ukončení této cesty… Tři dny jsem nic nejedl a nepil. KASSIN. 5. září 1959.“
Lístek koluje z ruky do ruky, každý jej obrací a studuje. Jak vlastně nazvat tento bezpříkladný čin? Hrdinství? Nebo šílenství? Nebral jsem tohle Igorovo vyprávění zcela vážně. A tak si jistě dovedete představit můj údiv, když jsem v knize Pokořené vrcholy našel v seznamu výstupů na štít Komunismu Kassinovo jméno s poznámkou: zahynul při sestupu. A pak jsem našel ve Slovanské knihovně Komsomolskou pravdu z 3. října 1961 s článkem: Není cesty zpět. Bylo to vyprávění o Kassinově cestě.
Kassin byl jistě jediný člověk, který absolvoval výstup na sedmitisícový vrchol od začátku do konce sám. Odkud se tohle všechno vzalo v nezkušeném a netrénovaném Kassinovi? Tady zůstává lidský rozum bezradně stát. Deset či jedenáct dnů ve výškách, kde každý krok je problém, kde je vzduch tak řídký, že plíce by chtěly dýchat jako splašené, kdyby jim v tom nebránil spalující mráz. Deset či jedenáct dnů prakticky bez jídla a teplých nápojů. A deset či jedenáct nocí bez stanu a spacího pytle v horách, kde noční mrazy dosahují –30 až -50 stupňů Celsia.
Dojít na vrchol, rozházet pyramidu z kamenů, napsat zprávu a ještě se pokusit o sestup. Nedivte se, že Kassin mluví o Bohu, ve kterého snad nevěřil, o svých dětech, ač měl pouze jedno. Samota ve velehorách, žízeň, hlad a únava, pro kterou nelze v žádné řeči najít patřičný výraz, mohly, a jistě musely mít vliv i na jeho psychiku. Možná, že se spletl v datech.
Ale není důležité, zda šel pět nebo patnáct dnů. Zda nejedl a nepil den či týden. Důležité je, že došel. Že vystoupil až nahoru. Nechci jeho výkon hodnotit. Ale chtěl jsem o něm napsat, protože si myslím, že si zasluhuje, aby se o něm vědělo. Myslím, že přesahuje zatím skoro všechno, co bylo v alpinismu vykonáno.
Pramen: František Janouch: S občanským průkazem na střechu světa. Praha, Svět sovětů 1966.
