Čekání na horské vůdce

Situace Lienerthovy brněnské školy ClimbOn a zároveň mnoha dalších soukromníků podnikajících v oboru lezení se vyjasní příští rok, protože kongres celosvětové organizace horských vůdců UIAGM by měl rozhodnout o žádosti České asociace horských vůdců na přijetí za člena - čekatele.

Jak to jde ve tvé horolezecké škole?

Namnožili jsme se. Teď je nás pět instruktorů, všichni jsme absolvovali nebo právě absolvujeme školení instruktorů Českého horolezeckého svazu. Máme také absolvované akreditované kurzy na lanové překážky a lezení na umělé stěně. Dalších osm lidí působí jako příležitostní pomocníci.

Znamená to, že škole se ekonomicky daří?

Všechna naše práce zatím směřuje k výhledovým výdělkům. Více lidí pracuje proto, abychom byli vzájemně zastupitelní, když jedeme na expedice nebo za lezením do ciziny. Počty klientů se zvyšují, ale velmi pomalu.

Jaká odnož horolezectví vás živí nejlépe?

Bohužel více než z padesáti procent se jedná o teambuildingové aktivity, které toho s lezením nemají až tak moc společného. Do budoucna bychom chtěli zvýšit podíl vodění na vysoké hory a lezecké výuky. Obě tyto aktivity zatím zabírají asi po čtvrtině našeho času.

O jaké hory mají klienti zájem?

Jednoznačným favoritem je nejvyšší evropská hora Mont Blanc, chodíme na ni nejčastěji od sedla Midi. Oblíbené jsou i další čtyřtisícovky Dom, Breithorn, Monte Rosa ve Wallisu a Petit Verte nad Chamonix.

A obtížnost výstupů?

Skalní túry nejčastěji vodíme v obtížnosti 3 až 4, nejvíce 5- podle stupnice UIAA. Na zasněžených horách chodíme hlavně dvojkové úseky. Někteří lidé, kteří se ucházeli o členství v České asociaci horských vůdců, by rádi vodili desítky na pískovcových skálách, ale to je ryzí utopie.

Na co takový výlet přijde?

Například tento rok jsem byl se třemi studenty na ledovcových horách nad Chamonix. Nebylo to nic extrémního, ale něco jsme vylezli. Spali jsme ve stanech mimo kempy přímo v horách. Celkem to každého přišlo na dvanáct tisíc korun, kdybychom spali v chatách, cena by se zvýšila na šestnáct tisíc korun.

Něco také stojí vybavení, s tím počítáš?

Do hor si každý musí brát vlastní výstroj a výzbroj, nebo si ji půjčí v komerční půjčovně. Na výcvikové kurzy s výjimkou skialpinistických půjčujeme veškeré vybavení v ceně.

V horolezecké komunitě se stále ozývají hlasy proti komerčním kurzům, je jich méně nebo více, než dříve?

Je jich pořád stejně. Lidé nejsou zvyklí, že v tomto sportu se za vzdělání nebo vodění platí. Cítím velký rozdíl od Alp, kde vedle sebe žijí paralelně dvě horolezecké filozofie. Jedna věc je samostatný amatérský sport a druhá využívání zkušeností komerčních vůdců a instruktorů. Mnohdy se protínají a spojují, ale vždy je jasné, kde začíná jedno a končí druhé.

Není tato nevraživost způsobena také tím, že mnozí komerční instruktoři získali své vzdělání v nekomerčním Českém horolezeckém svazu?

(Poznámka redakce: Radek neodpovídá a krčí rameny.)

Co pojištění a právní nezakotvenost komerčních horolezeckých akcí? Přece kdyby se stalo něco opravdu nepříjemného, můžou po tobě skočit pojišťovny soudy, živnostenské úřady…

Zatím to řešíme tím, že každý klient se pojistí na záchranné akce a zároveň se stane členem rakouského alpského spolku Alpenverein. Naše dlouhodobější klienty přihlašujeme po absolvování odpovídajících kurzů do Českého horolezeckého svazu. Navíc my instruktoři máme pojistky na odpovědnost. Definitivním řešením bude ovšem až očekávaný vstup Česka do Mezinárodní unie horských vůdců. Horští vůdci získají v zahraničních horách legální statut a navíc se za nějakých dvě stě euro za rok pojistí podle světových standardů na chybu vůči klientovi. Mělo by se tak stát příští rok na kongresu UIAGM.