Nadoraz u Olomouce

Dělám to ale rád, neboť to stálo za to. Tyhle extrémistický závody mě vždycky lákaly, a tak jsem se Pepínovi vnutil, když se mu nedostávalo partnera.

VIDEO: zpravodajství České televize Nadoraz 2004 (16 MB, MPG)

FOTO: fotogalerie Klubu sportu v přírodě Nadoraz 2004 (20 snímků)

Co umím?

Moje předpoklady k této soutěži nebyly špatné - na laně jsem už jednou visel (byť to bylo někdy v první půli mého života), v kajaku jsem seděl aspoň třikrát (taky v té době), orienťák běhám dlouho a dokonce se držím v první rankingové tisícovce.

Jelikož jsme ale nechtěli bednu nechat náhodě, rozhodli jsme se raději ještě pro nějaký trénink. Díky p. Burnsovi a sv. Petrovi z toho ale nakonec byl jen můj hodinový lezecký výcvik s jednonohým Křižákem.

Nastal den D, hodina H, zpoždění Z, cesta C, bloudění B a jsme Tam - v jednom fajn táboře pod vysílačem na Svatém kopečku u Holomóce.

První orienťák v noci

Začíná se nočním orienťákem. Dvouhodinový skorelauf na dvou vzájemně se překrývajících orienťáckých mapách s různě bodově ohodnocenými kontrolami. Není to těžké, až na můj záludný postup obilím běžíme celkem slušně. Zjišťujeme, že sebrat všechny terčíky není v našich silách, tak to čtvrt hoďky před limitem otáčíme a pádíme do cíle.

Pepova Silva už nějakou chvilku jen tak mžourá, ale je to v poho, ta moje stále šajnuje jako... co to... jako že tududunt, je vymalováno. A to dost na černo. Za občasného blikání do mapy duchapřítomně volíme zpátečku po potoce na cestu, po které jsme už před hodinou běželi. Sice nevede tím nejlepším směrem, ale už ji celkem známe a hlavě po kilometru z ní odbočuje zpevněnka do cíle. Celkem si oddechneme, když vidíme věž vysílače nad táborem.

Deset hodin pryč

Jak ráno zjišťujeme, orienťák jsme sice vyhráli, ale s minimálním náskokem na všechny ty drsoně. Sobota je o tom, že máme deset hodin a turistickou mapu s kontrolama, na který jsou různý bodovaný taškařice. Nic není na čas, body jsou za splnění úkolu. Pět jich je povinných, když na ně nenastoupíme, máme body dolů.

Tedy jak znělo motto: "Závod, který si ušijete na míru". Kdybysme jeli všechno, tak to prý je osmdesát kiláků. Zákopčaník hlásil přeháňky, ale ta, co začala při nočním je zatím jediná. Jenom nechce potvora už nějak dlouho skončit - vydržela s náma celou noc a další den.

Vysoká lana

První kontrola nám nečiní problém - slanění a oběhnutí okruhu na nějakým cyklotrialovým závodišti. Pak ale dorážíme do Olomouce, kde nás čeká Lanové centrum, kde máme čtyři opičárny. Jako první jdeme na klády - sedm klád zavěšených na laně a úkolem dvojice je se bez pomoci lan společně dostat až nahoru a tam se postavit. Prvních pár klád celkem jde, ze sedu se vždy dá dosáhnout na tu horní a nějak se vydrápat. Vzdálenost klád se ale stále zvyšuje a poznáváme, proč se této překážce říká týmová.

Už vám neřeknu, jak sme se tam dostali, ale trvalo to snad půlhodinu a může za to jen Pepínova houževnatost. Pak celkem v poho dáváme pražce (úkroky se společně dostáváme přes takový veliký položený provazový žebřík) a oba si skočíme tarzana. Poslední překážka garnyž ale nad mou rovnováhou a strachem vyhrála.

Eskymáky vynecháme

Kousek od lanáče na nás čekají kanoe. Hodina a čtvrt nepříliš záživné makačky s pádlem. Pak trošku šlápneme a jsme u plavání a točení eskymáků (ty s díky vynecháváme:).

Po plavání máme namířeno zpátky na východ, kde na nás čeká hezká řádka dalších kontrol. Jenže než se převlíknu, tak se můj spoluzávodník z dlouhé chvíle dává do řeči s nějakými ochranáři, kteří zeširoka vykládají, kterak právě přijeli z nějaké kontroly a popisují mu k ní cestu. Pepíno zjišťuje, že přijeli z kajaku, kterej jsme v severozápadním konci mapy úplně přehlídli, a že tam musíme, to je jasnejch padesát bodíků a ještě deset navrch za vyměnění duše u kola tamtéž.

Branky nad námi vítězí

Tento rozhovor se zelenými se ukázal pro náš výsledek v závodě jako klíčový. Na kole jsme ztratili přes hodinu a na místě s úkolem jsme se taky drobátko zdrželi. Voda tekla fest a stavitel trati závodníky nijak nešetřil. Jelikož body jsou za každou projetou branku a naše vodácká obratnost v takovýchto podmínkách se blíží nule, rozhodujeme se brát jen tu horní, která je na voleji, a pak se nechat unést proudem přes dvě, co jsou v řadě za sebou.

Pepíno volejový manévr zvládá, ale do první branky se nenarychtoval správným směrem a navíc kapánek šikmo, takže nejen, že ji mine, ale proud ho otáčí o stoosmdesát stupňů. Pepíno je ale zkušený zpátečník a poslední branku s klidem procouve.

Pak si sedám do škuneru já. Moje pivní teorie o velké stabilitě kajaku způsobené jeho nízkým těžištěm se s prvními metry rozplývá a ani mé dětské vodácké zkušenosti se mi nedaří nějak aplikovat. Cvaknutí na sebe nenechává dlouho čekat, když ztrácím po prohmatu tím divně pootočeným pádlem stabilitu ještě na volejnaté části a celé peřeje prosvištím po svých. Ještě jsem se pokusil zaútočit na nějaké branky ze spodního přístavu, ale vyneslo to jen jeden úlovek a další dva eskymácké poloobraty.

Druhý orienťák se nedaří

Vlhkost oděvu před a po je přibližně stejná, takže na mé další fungování v závodě tato exhibice neměla vliv. Po hodině a půl šlapání (z toho půlhodina na třech kilometrech do Svatého kopečku) jsme u dalšího shluku kontrolních stanovišť.

Vydáváme se na orienťácký paměťák, který pro nás, vítěze nočního, končí u první kontroly. Druhá má být kousek v jámě pod pasekou. Pasek jsme našli dost, jam ještě víc, ale nikde nic. Mapa je stará a kontrola jen stojan bez lampiónku. Když ji ani po půlhodině nemáme, jdeme zklamaně dál.

Stíháme ještě slanit do lomu s kolem na zádech, přelézt vlastnoručně vyrobený most mezi dvěma stromy a orazit kontrolu na konci sto metrů dlouhé jeskyně. Na víc nezbývá čas a jsme dost rádi, když se doplazíme do cíle před limitem.

S koncem závodu končí i přeháňka, takže naplánované opékání selátka probíhá velmi idylicky. Dlouho vysedávat nikdo nevydrží, jelikož toho mají všichni plný brejle a ráno se vyráží opět v osm.

Technické disciplíny

Na nedělní část máme čtyři hodiny. Kontroly jsou blízko centra, takže se dají i oběhnout. Oproti sobotě je jiný systém hodnocení - počet bodů, které si dvojice z kontroly odnese, je závislý na kvalitě provedení úkolu. Více či méně úspěšně absolvujeme véčko (dvojice postupuje zavěšená v sobě po rozevírajících se lanech), výlez na strom pomocí smyček, bikový okruh, běh pozpátku, visení na stromě (zatímco druhý ze dvojice zatím sbírá body pobíháním od stromu ke stromu), jümarování, lezení po ráhnu a dostáváme se na závěr k rybníku.

Zde nás čeká kajak, vodní orienťák a finální čtyřminutový výběh do kopce do tábora. Pardubickou vodáckou školu potvrzuje i Pepíno, když se mu nedaří vystoupit na předávce z kajaku a přečerpává do něj značnou část bahňáku. Časový limit se vylíváním vody rozplývá, sice nemáme žádné body, ale na druhou stranu jsem rád, že už nemusím v této disciplíně figurovat a předvádět další extempore houfu přihlížejících.

Třetí orienťák ve vodě

Vodní orienťák je čtvercová síť z provázků nad hladinou, kde nejtěžší je donutit se hupsnout do vody. To už ale Pepovi nečiní žádné zábrany. Závěrečný běh do vrchu už uteče při představě cílového guláše jako nic.

Co říci závěrem? Jako bažantovi se mi to velmi líbilo. Dost zajímavý experiment na dno možností. Škoda jen toho sobotního výletu za koupáním, mohli jsme být třeba v pětce, ale to je jen teorie. Je to o zkušenostech, třeba to vyjde někdy příště. Teda jestli mě ještě někdy někdo bude chtít s sebou.