Člověk nemusí ani vyhrát...

Na veřejnosti je známý především jako silniční cyklista, ale cizí mu nejsou ani závody na horských kolech, dráze a cyklokros.

Vyhrává skoro vždy

K jeho cenným trofejím patří dvojnásobné zlato z paralympiád v Athénách 2004, Sydney 2000 a stříbrná medaile ze stíhacího závodu na čtyři kilometry v Athénách. V roce 2002 se stal Mistrem světa v silničním závodě a doposud získal šest titulů Mistra Evropy.

V květnu letošního roku absolvoval devět závodů a v pěti z nich dokázal suverénně zvítězit. Jiří Ježek se neomezuje pouze na závody tělesně postižených, ale je velkou konkurencí i pro profesionály.

Král Šumavy

Například v jednom z nejprestižnějších MTB maratonů u nás, na Králi Šumavy, kde na závodníky čekala koncem května 101 kilometrů dlouhá trať vedoucí náročným horským terénem a tropické teploty, které překročily třicítku, předvedl obdivuhodný výkon, když obsadil mezi specialisty výborné 18. místo.

„Před startem jsem si dal za cíl dojet do padesátého místa. Byl to pro mě opravdu těžký závod. Noha, ale vlastně i celé tělo, dostalo na tak náročné trati strašně zabrat. Jsem však šťastný, že to takhle dopadlo a ten aplaus při vyhlášení stál za to. Děkuji všem, co mi fandí!,“ podělil se o své dojmy Jiří Ježek.

Závody pro postižené jdou stranou

Se „zdravými“ by letos rád absolvoval všechny domácí vrcholné akce. „V nejbližší době mě čeká mistrovství republiky na silnici a pak pár závodů v Rakousku. Možná opět dostanu pozvánku na prosincové profesionální závody do Austrálie, kde jsem loni zanechal dobrý dojem. Byla to skvělá zkušenost, závodit s nejlepšími australskými hvězdami, mistry světa, olympijskými vítězi, účastníky Tour de France a dalšími. Jinak v paralympijské cyklistice je letos vrcholem ME v Holandsku. Tam bych měl startovat jak na silnici, tak i na dráze,“ říká Jiří Ježek, který ročně odjezdí 65 až 70 závodů a naprostá většina - devadesát procent, jich je pro „zdravé“ profesionály.

S paralympioniky jezdí už jen nejvýznamnější závody.

Závodit začal až po úraze

Osudovým okamžikem byl rok 1985, kdy mu byla po autonehodě amputovaná pravá noha pod kolenem. „Do té doby jsem cyklistiku jen obdivoval. Jako dítě jsem sledoval přenosy ze Závodu míru a hráli jsme si na závodníky. Aktivně závodit mě však nenapadlo, přišlo mi to příliš náročné. Až po úraze, když jsem zjistil, že zde funguje oddíl pro handicapované cyklisty, jsem to zkusil a po létech tréninku jsem se dostal až do profesionální cyklistiky „zdravých“, kam jsem se tenkrát ještě před úrazem neodvážil,“ říká Jiří Ježek, který se závoděním začal v 1994 pod vedením Josefa Lachmana a později reprezentačního trenéra Václava Svobody.

Trénink Jiřího Ježka se nijak výrazně neodlišuje od tréninku „zdravých“ profesionálních cyklistů. „Znamená to denně čtyři až pět hodin strávených na kole, plus samozřejmě další kompenzační aktivity, jako je posilování, regenerace a masáže.“ Vzhledem k mírnému klimatu, absolvuje Jiří Ježek v průběhu ledna a února nezbytné soustředění v zemích s teplým podnebím.

„Většinu tréninku jezdím sám a nebo s mým týmovým kolegou Jiřím Chybou, což je špičkový „zdravý“ závodník na horských kolech a já jsem rád, že jsme mu mohli v mém týmu pomoci a podpořit ho v jeho dalším sportovním růstu. On mi to vrací svým elánem a energií právě při společných trénincích, když to zrovna potřebuji. Jinak se v průběhu roku snažím co nejvíce závodit, protože věřím, že to je tím nejlepším tréninkem.“

Sen o Závodu Míru

Hlavní motivací je Jiřímu Ježkovi pocit, že závodění dává vše a naplno a poctivě se mu věnuje. Rád by našel hranici, kam až se lze s handicapem propracovat. Na otázku, který závod by rád absolvoval, odpovídá: „Mým snem je účast na nějakém prestižním profesionálním závodě. Třeba jen ukázková účast v prologu Tour de France, nebo Giro d´Italia. Celý závod bych kvůli mému handicapu určitě nezvládl, ale jen na chvilku se zúčastnit. Nebo třeba zkusit domácí Závod míru …“

Podle svých slov volného času moc nemá, a když zrovna nezávodí či netrénuje věnuje se spolu s manželkou administrativě kolem svého týmu FIAT Smažík. „Zařizování kolem je spousta, ale jsem šťastný, že se našlo tolik lidí a firem, které jsou ochotny nám pomoci a já se tak mohu věnovat cyklistice na sto procent.“