Od desíti k pěti

Číslo vypadá impozantně, ale skutečnost je jiná. Celkové výdaje Čechů na cestování vloni dosáhly sedmdesát miliard korun. Poměr dovolenkových cest do tuzemska a zahraničí je 58:42.

Jen čtvrtina peněz zůstane doma

A přesto v Česku zůstalo jen osmnáct miliard korun! Navíc počet cest se neustále snižuje a za rok 2004 klesl o sedm procent. Přesná čísla vyplývají z průzkumu vládní agentury pro podporu cestovního ruchu CzechTourism.

Proč zmizely tři čtvrtiny českých turistických peněz v zahraničí a jak je možné, že domácí turisté cestují po Česku stále méně? Vinu nelze jednoduše svalit na ekonomiku, politiku nebo mezinárodní situaci. Z velké části mohou za tento nepříznivý vývoj sami podnikatelé v cestovním ruchu. Nemají k dispozici dostatečně atraktivní produkt, který by mohli klientům prodat.

Málo atraktivní země, lidé i služby

„Současné trendy cestovního ruchu narážejí na meze svého rozvoje a provozovatelé nejsou schopni se postavit aktivnější zahraniční konkurenci,“ říkala Věra Haberlová z agentury pro výzkum veřejného mínění STEM již v roce 2003, když vedla průzkum na zakázku ministerstva pro místní rozvoj. Letos na její slova došlo.

Co tedy vlastně turistům v tuzemsku vadí? Především horší počasí oproti přímořským státům, ceny neodpovídající kvalitě, nekvalitní ubytování, špatné služby a neochotný personál. Chybí jim větší paleta vyžití a současné formy rekreace nebo poznávacích cest jim nevyhovují. Část klientely by uvítala služby vyššího standardu za vysoké ceny. Naopak návštěvníci si pochvalují přírodu, památky, kulturu, klid a možnost řešit případné krizové situace ve známém prostředí a především v rodné řeči.

Nejoblíbenějším místem českých turistů je Jihočeský kraj (779 tisíc cest), následují ho Královehradecký (679 tisíc) a Liberecký (583 tisíc). Nejméně cest bylo možno napočítat do Ústeckého kraje. Již několik let se ve všech průzkumech objevuje touha dvou třetin lidí po aktivním prožití prázdnin. Je otázkou pro konkrétní ubytovatele, cestovní kanceláře a firmy prodávající volný čas, co si pod tím kdo přesně představuje.

Cykloturistika je stále na vzestupu

„Fenoménem posledních let se v rámci domácího cestovního ruchu stala především cykloturistika, oblíbené jsou také pobyty u vody a procházky a výlety do českých hor,“ říká ředitel agentury CzechTourism Rostislav Vondruška. Na těchto aktivitách lze ovšem ukázat i překážky, které brání v jejich ještě větším rozvoji.

Až na výjimky neexistují v České republice cyklostezky, a tedy pohodlné zpevněné komunikace určené jen pro cyklisty. Kromě toho, že by měly sloužit místním lidem, využívalo by je mnoho pohodlnějších cykloturistů, jako jsou rodiny s dětmi nebo senioři. Na tomto principu funguje v Rakousku například slavná Dunajská cyklostezka, nebo systém cyklostezek podél vedlejších silnic ve Štýrsku, a dávají vydělat hostinským, hoteliérům či prodavačům suvenýrů.

V České republice se tato bohatá klientela nevydá na kolo, protože se oprávněně bojí, že je za první zatáčkou smete náklaďák nebo rychlé auto.

Nejen milovníci oddechu na kole jsou odrazováni od návštěvy atraktivních lokalit v Česku. Kvůli administrativním překážkám totiž na většině území neexistuje ani dostatečná síť takzvaných cyklotras, což mají být vyznačené stezky a pěšiny vhodné pro jízdu na horském kole. Dobře vyznačené jsou pouze trasy vedené převážně po silnicích, které značí Klub českých turistů žlutými tabulemi, a jsou tedy pro bezpečnou jízdu nevhodné.

Například Krkonoše jsou pro cyklisty téměř neprůjezdné a na kole se nelze dostat kvůli ochranářským zákazům přes hřebeny do Polska nebo jen do vedlejšího městečka. V Českém ráji jako stvořeném pro horské kolo už dva roky bojují místní podnikatelé a obce proti nařízení správy chráněné krajinné oblasti zakazující jízdu na kole.

Naopak třeba na Šumavě či v Lužických horách pomohlo vyznačení cyklotras a vydání map a průvodců k záchraně místních hospod a penzionů. "Kdyby nebylo cyklistů, měl bych kšeft jen dva měsíce v roce," pochvaluje si hostinský ve Světlé v Lužických horách, kterému se sezona prodloužila na osm měsíců v roce. "Štamgasti mě drží při životě jen v březnu a dubnu a potom v listopadu a prosinci. Jinak se ke mně jezdí najíst a napít běžkaři nebo kolaři. Hodně z nich jsou to ti samí," dodává.

Příkladem spojení cyklistiky s podnikáním je nedaleký ranč Malevil v Heřmanicích. Vždy na jaře pořádají jeho majitelé veřejný cyklomaraton horských kol Malevil Cup, kterého se zúčastňují stovky amatérů i profesionálů. Tak dobrou reklamu by si mohly přát i velké bohaté hotely, protože cyklisté si mohou ranč doslova osahat a vyzkoušet všechny druhy ubytování od penzionu po dřevěné chatky.

Koupání ve špíně

České republika je zemí řek, potoků a rybníků, ve kterých se dá v létě koupat. Jenže ani tento přírodní poklad není bez problémů. Na případné klienty domácího cestovního ruchu už od začátku léta doléhají zprávy z médií varující před znečištěním, řasami a nebezpečnými sinicemi.

O prázdninách potom přicházejí na řadu zákazy koupání a dech beroucí prohlášení hygieniků, jak je koupání venku nebezpečné. Velmi tvrdě pocítily odliv klientů například firmy v okolí Brněnské přehrady nebo na Máchově jezeře, kde úřady vloni zakázaly koupání už začátkem léta.

Na rozdíl od cyklotras, kde řešení spočívá v domluvě zainteresovaných obcí, ochránců přírody a podnikatelských subjektů, je problém znečištěné vody dražší. Mnohdy se jedná o odstranění zdrojů znečištění, vypuštění celé vodní nádrže a vybagrování dna. Nakonec všechno skončí tak, že klient si místo „Mácháče“ vybere Bibione ne proto, že by tam byla voda čistší a pobyt levnější, ale protože má záruku, že ho nikdo v polovině dovolené neodežene ze břehu s poukazem na jeho zdraví.

Pěší turisté se bojí cyklistů

Ani třetí nejoblíbenější prázdninová činnost Čechů, kterou je horská turistika, není ve zdejších krajích bez problémů. Všude na světě se stává záležitostí především starších lidí, protože mladí se vrhají na adrenalinové sporty.

V Česku se zatím nepodařilo oddělit jejich vyznavače od klasických turistů, kteří hledají na horách klid. Například v Jizerských horách se už téměř nechodí pěšky, protože pěšáky nebaví neustále uskakovat před tlustými pneumatikami horských kol, které se nepřetržitě valí po tamních silničkách i stezkách. Ve skalních městech se zase střetávají s halekajícími horolezci a na Šumavě kromě jezdců na horských kolech řádí ještě tisíce vodáků na Vltavě.

Boom cyklistiky asi jen tak rychle neopadne, a tak je nutné vyznačit část stezek pouze pro pěší a část pouze pro cyklisty. Například v italských Dolomitech nebo u švýcarského Matterhornu to funguje už hezkých pár let a všichni to respektují. Žádný jezdec se nechce neustále vyhýbat pěšákům a pěší turisté si nechají zajít chuť na frekventované cyklotrasy.

Článek byl napsán pro týdeník Profit