Matka sibiřských řek Jenisej

Marek Audy procestoval velký kus světa. Tentokrát jsme se ho zeptali na sibiřský veletok Jenisej.

Proč zrovna Jenisej?

Ruštinu jsem se učil patnáct let, ale nikdy jsem v Rusku nebyl. Když mi kamarád Vojta nabídl sjezd řeky spojené s putováním po horách,neváhal jsem. Jenisej je někdy nazývaná matkou sibiřských řek. Informací o ní jsme měli dost, jen jsme řešili logistické problémy, jak se dostat k jejímu prameni, jezeru Karabalyk.

Kolik vás tam jelo?

Osm, čtyři chlapi a čtyři holky. Byli jsme tam dvakrát. Poprvé v červenci 2007, kdy jsme počítali s teplým počasím a komáry. Teploty se ale blížily nule a kvůli dlouhotrvajícím dešťům se řeky rozvodnily tak, že jsme je nedokázali přebrodit a tudíž se k Jeniseji vůbec dostat. Tehdy jsme utekli na řeku Tissu a na Jenisej jsme se vrátili až o rok později na podzim. Na podzim jsme čekali drsnější počasí, ale přišlo babí léto a krásné slunečné počasí. Teploty sice klesaly v noci až k deseti pod nulou, ale nemokli jsme. Jedna z velkých výhod podzimu byla, že už nelétali komáři.

Jak se bojuje s komáry?

Repelentem. Nejlepší jsou vodičky, žádné spreje, ty rychle vyprchají. Případně koupit v Rusku klobouk se síťkou, sežene se na každém trhu. Četl jsem historku o jednom vojákovi, který si zlomil na Kamčatce nohu a když si spočítal, že ho najdou až za tři dny, tak se druhý den kvůli komárům zastřelil. Až v červenci na Sajanech jsem to pochopil.

A jak se brodí řeky?

Na podzim se už řeky daly přebrodit, v širším místě to bylo třeba po kolena. Nejčastěji jsme brodili řeku Gargil, mimimálně dvacet brodů, ale to bylo něco jako Lužnice v Suchdole.

Na výpravě jste měli burjatské průvodce?

Průvodce jsme dělali my těm Burjatům, ne oni nám! Na první výpravě to fungovalo tak, že jsme šli pěšky a s sebou vedli koně s nákladem. Ty nám dávali, abychom na nich mohli přebrodit řeku, ale to jsme ještě byli nezkušení a brodit se na nich neodvážili. V poledne nás dohnali, vzali nám ty nákladní koně a řekli: "Dáme si sraz u prvního lesa." To bylo ale tak dvacet kilometrů daleko. Po tom prvním dnu jsme zjistili, že je to nebezpečné, že se ani třeba nemusíme s nimi potkat. Tak jsme si nosili aspoň základní výstroj s sebou, pro případ bivaku. Třetí den se chtěli podívat do naší mapy. Vznikla diskuse, jestli to tady znají. Loňa, jeden z průvodců, povídá: "Já to tady znám." Po dalším půl dni, kdy pořád koukali do mapy, a spíš se oni drželi nás, než my jich, tak jsem se ho zeptal, kdy tady byl. A on povídá, že když mu bylo devět, tak tu byl se svým otcem. A to mu bylo kolem čtyřicítky, jako mě!

Na druhé výpravě jste už nasedli na koňský hřbet. Jak se na koních jezdí v tajze?

Báli jsme se, že jízdu na koních tam nepřežijeme, tak jsme si najali hodinu jízdy na koních s instruktorkou v okolí Brna. Druhý den jsme se nemohli ohnout ani posadit na zadek. Na Sajanech jsem si nacpal pod sedlo všechno, co jsem měl, ale cesta na konících v terénu proběhla naprosto v pohodě. Jen kamarád Vojta dostal trochu divočejšího koně, a když jsem mu podával kytaru, tak se kůň zrovna splašil a dal se na útěk do hor. Kytara letěla na jednu stranu, kamarád na druhou. Padal docela ošklivě na hlavu, ale naštěstí do rašeliniště, tak se mu nic nestalo. Po dvaceti minutách se nám podařilo chytit i splašeného koně.

Co terén v tajze, jak se tam chodí?

Podél řek se dá jít v horách. Ve chvíli, kdy řeka padne do nížiny a začne meandrovat, tak je to špatné. Jsou tam rašeliniště a slepá ramena. Můžete jít třeba celý den a dostanete se jen o pár set metrů dál. V horách se jde loukami relativně dobře, tajgou a lesem špatně. Pokud je rovina, tak tam jsou bažiny.

Jak se v takové divočině dá orientovat?

Z internetu jsme sehnali kvalitní ruské mapy, které jsme si vytiskli na plátno. To byla fantastická věc, protože jak pršelo, tak ty mapy se daly ždímat. My jsme je sušili nad ohněm a mapa pořád držela. Naskenované mapy jsme měli i v GPS. Vědět, kde jsme, bylo životně důležité, protože žádné stezky, stavby a silnice v horách nebyly. Orientovat se dá jen podle velkých řek a to jsou stokilometrové rozlohy. Celá ta cesta z Orliku až po Torachem, což jsou dvě trvale osídlené vesnice, je vzdušnou čarou něco kolem tři sta kilometrů. Dvě třetiny této vzdálenosti jsou po Jeniseji, po kterém jsme ujeli nejvíc padesát kilometrů za den.

Potkali jste v tajze nějaké lidi?

Po spodním toku Jeniseje jezdí různí ruští dobrodruzi na lodích, je tam plno táborů. Na mnoha místech je les vypálený. Jsou tam lišejníky, které když vyschnou, tak jsou jako troud. Táborníci rozdělají oheň, pak skočí jiskra a zapálí celý les. Když jsme pluli po Jeniseji, tak jsme jedním takovým požárem projížděli. V oblasti Torachem, kde jsme se pohybovali, byla asi osmdesátiprocentní nezaměstnanost. Lovci, s kterými jsme se bavili, berou okolo čtyř a půl tisíce rublů. Na zimu se seberou a odjedou na půl roku do tajgy, kde loví. Na jaře se vrátí, seberou podporu, něco prochlastají, za zbytek koupí cukr, sůl a základní věci a jedou zas do tajgy.

Jak to děláte s jídlem?

Podzim, to bylo období hojnosti. Všude kolem byl výborný divoký rybíz. V bočních bystřinách jsme chytali ryby. Chytali jsme je na třpytku, Rusové na mušku. Ráno stačilo dvakrát nahodit a byla snídaně pro celou skupinu. Počítali jsme s tím v letním termínu, ale to jsme nechytili nic, protože byly rozvodněné řeky. Jídlo jsme měli rozpočítané na dny. Špek a cibule byly nejtěžší položky. K tomu kolínka, luštěniny, rýže, předvařený hrách, zbytek jsme koupili na místě. Paradoxně je špek potravina, která se všude na celém světě špatně kupuje. Jezdíme na stolové hory do Venezuely a tam se nám místní smějí, že nás ten špek porazí. Je to ale jediná potravina, která v tropech vydrží.

A voda?

Pili jsme vodu z řeky bez převařování. V létě, když byla kalná, tak jsme ji brali z bočních potůčků. Je to ale jen optická záležitost. Tam není žádný dobytek, který by vodu znečistil.

Na čem vaříte?

Používám turistický vařič MSR s regulací na trysku, jako palivo natural bez aditiv. Co se ale nám daleko víc osvědčilo, byl petrolej. Má lepší výhřevnost a vlastnosti než benzín. V Rusku jsme ale vařič téměř nevytáhli. Měli jsme s sebou sekeru a pilu a každý večer jsme vařili na ohni. V létě nám oheň sloužil proti komárům, na podzim proti chladu.

Prý jste chtěli v tajze péct chleba?

To jsme plánovali, dokonce jsme postavili pec, ale Burjati nám omylem zaměnili PET láhev naplněnou moukou za láhev s cukrem, takže z toho sešlo. Pec jsme postavili a mouka nikde.

Na kolik taková záležitost přijde?

Přesun z Irkutska maršrutkou, což je takový mikrobus, do Orliku nás všech osm přišel na zhruba 10 000 korun. Je to asi 600 km, polovina z toho vede po makadamu. Dá se to nazvat jednotnou desetitisícovou taxou, protože náklaďák do hor, asi 80 až 100 km, nás stál taky 10 000 korun. Byla to daleko menší vzdálenost ale krutá cesta a nám to uspořilo minimálně tři dny. Pak jsme koňmo a pěšmo putovali k jezeru Karabalyk. Za koně na čtyři dny jsme platili okolo 2500 až 3000 korun na osobu. Poprvé nám stačili tři koně na bagáž plus ti, na kterých jeli místní. Podruhé jsme na čtyřech jeli a dva nám nesli bagáž, plus na třech jeli naši průvodci. A to nás stálo zhruba kolem jedenácti tisíc korun. Pak jsme ještě platili odjezd z hor mikrobusem a to už bylo levnější, okolo pěti tisíc korun. Celá cesta, od letiště k letišti, nás vyšla asi na 35 000, možná 40 000 korun. Na osm lidí. Takže pět tisíc na osobu. Pokud bude menší skupina, tak ale s cenou asi nehnou.

Na co fotíte?

Na Jenisej jsem měl Minoltu A 200, taková pseudozrcadlovka. Problémem jsou baterky. V záloze jsem měl proto Certo Six, měchový přístroj na střední formát, kterým jsem fotil poslední čtyři dny, kdy mi došly baterky. Dneska už ale fotím fotákem Sigma DP 1, do krajiny podle mne absolutní špička, s atypickým čipem Foveon. Má pevné ohnisko a fantastickou ostrost.

Zobrazit místo World of rivers. Světové řeky. na větší mapě 

Sibiř na Horydoly

RAFTING Katuň - opravdu velká řeka

TURISTIKA Katuň a Katuňský hřbet

CYKLISTIKA Muž se železným sobem

EXPEDICE Zamrzlý Bajkal, Polární Ural

HOROLEZECTVÍ 7 Giants, Ključevskaja

PUBLIKACE Sverdlovsk, Kamčatka

CIMRMAN Cimrmani a Jaroš na Altaji, Horolezec píše horolezci, Tekelju chtějí pojmenovat po Cimrmanovi, Cimrmani neférově útočí, Ať si Altajci pojmenují své hory sami