Přečtěte si popis jedné z dramatických situací v severní stěně Eigeru, kterou popisuje Heinrich Harrer ve své knize Bílý pavouk.

"Stojím už v ledu Pavouka, vysekal jsem si slušný štand, na němž se jakžtakž udržím i bez maček. Hluboko zaražená skoba mi dává pocit bezpečí. Lano je karabinou zavěšené do oka skoby, lano vedoucí k Fritzovi. Přítel se propracovává nahoru, je asi dvacet metrů nade mnou. V mlze a sněhu ho vidím rozmazaně.

Pak ho ale najednou nevidím. Jako by ho mlha pohltila. Kvílení bouře je strašidelné, je slyšel bušení krup. Snažím se prohlédnout skrz šeď své mlhy, najít kamaráda. Marná snaha. Pouze šeď šedoucí.

Kvílení bouře sílí. Dostává takový zvláštní tón. Hlomození a svištění, pískavý sykot, že by bouře? Ne, to už není bouře; to je něco jiného, co na nás přichází shora z mlhy a z běsnícího tance ledových krupek a vloček.

Lavina!

Jako předehra jdou kameny, kusy ledu. Strhávám si batoh na hlavu. Jednou rukou ho pevně držím, druhou svírám lano, vedoucí k Fritzovi. Tisknu se k ledové stěně. Pak mě lavina zasáhne. Bubnování a tlučení kamení o batoh je pohlceno burácením a hukotem sněhu. Táhne mě to, škubá to se mnou strašlivou silou. Vydržím to? Těžko... Lapám po dechu, především se snažím, aby mi to neurvalo batoh a aby se ten řítící proud nenahromadil mezi mým tělem a ledovým svahem a nevytlačil mě ze stanoviště.

Stojím ale ještě? Nekloužu už dolů? Nevyrvala se skoba? Ne, stále ještě stojím a skoba drží. Tlak je však nesnesitelný. Kdy "poletí" Fritz?

Stojí nahoře naprosto volně, nemůže lavině vzdorovat. Musí ho smést... Myslím jasně a logicky, třebaže jsem přesvědčen, že tahle lavina nás vymrští z Pavouka, srazí njás dolů obrovskou stěnou. Bráním se jen proto, že se člověk brání, dokud žije. Jedna ruka svírá lano. Udělám všecko, abych Fritze udržel. Současně mě napadá, jestli nejsme v Pavouku už tak vysoko, že když se Fritz zřítí, nevletí dolů do skal, ale prolétne kolem mě a zůstane viset na laně na ledovém poli dvacet metrů pod mnou. Vydržím ten nápor?

Všechny ty myšlenky jsou klidné, není v nich hrůza ani zoufalství. Na něco takového nemám vůbec čas. Kdy poletí? Jako by minula celá věčnost od té chvíle, co stojím v tomhle řítícím se a klouzajícím pekle. Nerozsekaly kameny lano? Nezřítil se Fritz sám, nejištěn? Ne, to není možné. To by na mě sklouzlo volné lano. Vede však ještě vzhůru. Fritz se tedy pořád ještě nějak drží...

Nápor laviny polevuje. Nemám však čas, abych si vydechl, abych zavolal. Už je tu další. Je mocnější než ta před ní. To je konec. I toto konstatování je klidné, skoro věcné. Zvláštní, že se nedostavily myšlenky, jaké to bude, až dosáhnu hranice pozemského života. Ani se mi nepromítá šílenou rychlostí můj dosavadní život. Myšlenky jsou skoro banální, směšné, nedůležité. Trošku mě štve, že ti chytráci a šťouralové přeci jen měli pravdu, anebo ten hrobník z Grindewaldu, krerý o nás kandidátech stěny prohlásil, že už jsme jeho. Pak jsem si vzpomněl na svůj pád už před lety v západní stěně Sturzhahnu v Totes Gebirge. Tenkrát jsem se pokoušel o zimní výstup těžkou stěnou a zřítil jsem se padesát metrů. Ani tenkrát se mi nepromítl můj život, ani tenkrát jsem nepropadl žádnému zvláštnímu zoufalství, třebaže mám život tak rád.

Pořád ještě žiju.

Batoh mi i nadále chrání hlavu.

Lano ještě probíhá okem skoby.

Fritz se pořád ještě nezřítil..."

Kniha Bílý pavouk vyšla poprvé v roce 1999 a Harrerovo věnování znělo: "Lanovému družstvu." V roce 2001 ji vydal Ivo Železný. Ukázka pochází z českého překladu.