Skalní lezení okolo Ženevy

Je až téměř k nevíře, že se lidi z koleje, co lezou, vyskytují na stěnách jen sporadicky.

Saleve - odvážné lezení

První teplé dny jsem proto obcházel sektory na místní hoře Saleve. Bohužel pokud člověk neleze 6b nebo 6c, má smůlu. Místní navíc tvrdí, že nýty jsou proklatě daleko. Obvykle je to čtyři až pět metrů.

Koncem dubna doopravdy začala lezecká sezona. Prsty už ani zimomřivcům nepřimrzaly ke skále a sníh postupně odtál do výšky 1200 metrů nad mořem a v nížině je teplo. Možná až moc velké.

Díky tomu se projevovalo nepříjemné mikroklima. Spoustu víkendů propršelo, nebo předpověď byla minimálně nejistá.

Vovray - položené plotny

Náplastí na mou duši bylo objevení pár lezců z místního klubu alpinistů. Vyrazil jsem s nimi do Francie. Jako skoro všude v okolí se jedná o vápenec, dobře odjištěný nýty po třech až čtyřech metrech. Štandy jsou opatřeny řetězy, nebo minimálně dvěma kruhy.

Ve Vovray, kam mě vzali, jsou hlavně položené plotny, buď s nějakou tou dírkou nebo jenom tak na tření. Snaha o převážení pohybu vzlínáním vzhůru nad ujížděním dolů mě ale zrovna nějak moc nebrala.

Naštěstí se tam taky najde cesta s nějakou tou dírkou, dírou, puklinou, spárkou či pěkným madlem. Ovšem pozor, šmejdi jsou všude. V jedné cestě za převískem někdo odstranil jištění, a tak se následujících deset metrů nad poslední expreskou změnilo v dobrodružnou cestu oklouzaným traverzem.

Leaz - uklouzané skály

Další den jsem byl uznán způsobilým spolulezcem a jelo se do Leaz. Jednodušší cesty 4c až 5c jsou tu uklouzané od pokusů rybařících guidů tahajících klienty vzhůru, aby si konečně dali nějakou tu těžší cestu.

Zda lze zdejší přelezy označit za OS je otázkou vzhledem k tomu, že nablýskané stupy byly vidět. O co lépe byly vidět, o to hůře se na nich stálo.

Pierre Tailée - krátké délky

Poslední víkend jsme se vypravili na čtyřdélkovou a pětidélkovou cestu v Pierre Taillée v Haute Savoie. Dlužno podotknout, že každá délka měla něco kolem třiceti metrů. To aby lidi s jednoduchým sedmdesátimetrovým lanem mohli slanit. Dvojčata mi přišla mnohem milejší, už jen z důvodu, že každou chvíli něco prolétlo kolem.

Perličkou bylo, když jsme po slanění a přechodu do druhé cesty potkali pod skálou matku s šestiletým dítětem. Prcek měl jistit a pak spouštět. Stěžovala si, že je to blbá těžká skála a nevhodně postavená cesta, protože jí nestačí pětačtyřicet metrů lana na top-rope. Navíc se prý nedá dojít nahoru ke štandu po cestě, je třeba víc než šest expresek, co jí běžně stačí na stěně, a ještě k tomu jsou pod palbou kamení a nikdo jí neupozornil na to, že helma je dobrá k lezení na skále.