Trekovali jsme po íránsku

Vrátili jsme se od fantastického vodopádu za městem Semiron zpátky do města, dokončili nákupy potravin do hor a teď stopujeme na kraji města před nějakým luxusním hotelem s restaurací.

Z pekla štěstí

Autobus pojede až navečer, taxíkáři požadovali nesmyslnou částku. Okrádají i místní, natož cizince. Za stop se zde sice obvykle také platí, ale rozumná částka.

Usmálo se na nás štěstí. Z hotelu vychází sympatická paní a nabízí nám pomoc. Překvapivě mluví anglicky. Jmenuje se Homa, je Íránka, ale žije v Holandsku, kam před lety emigrovala. Teď přijela na návštěvu ke svému bratranci Kyvanovi. Náhodou pojedou naším směrem, a dokonce nám pomohou dostat se do hor, ale teprve až sní oběd, který právě Kyvan vynáší z hotelové restaurace.

Jedeme s nimi tedy nejprve ke Kyvanovi domů a přes naše protesty, že už jsme obědvali, prostírají na koberci i pro nás a dělí se s námi o svoje veliké porce. Po žádném íránském obědě nechybí ovoce, čaj a dlouhý pokec, takže teprve po dvou hodinách vyrážíme do horské vesnice Ali Abad, odkud Homa pochází a kde má Kyvan jablečné sady.

Pěstovat jablka je prý dobrý byznys, však také jedeme novou Toyotou s klimatizací. Chtěli jsme původně do vesnice Si Sakht, ale Ali Abad je prý stejně dobrým východiskem, navíc nám tam pomohou sehnat informace o výstupu na některou čtyřtisícovku. Ani na internetu totiž nejsou slušné praktické informace o pohoří Dena.

Íránská pohostinnost

Po hodině pohodové jízdy zastavujeme na kontrolu Kyvanových sadů v údolí tyrkysové řeky. Nás ovšem mnohem více fascinují vesničané sázející rýži na úhledných políčcích podél řeky. Serpentýnami stoupáme do vesnice Ali Abad (2290 m n. m.), za níž už kopce přecházejí v hory s místy ještě zasněženými severními štíty.

Zajíždíme ke Kyvanovým známým, Raheimovům, kteří nám mají pomoci. Sbíhá se celá rodina a všichni nás srdečně vítají. Paní domácí přináší nenápadně čaj. Nikdo z přítomných bohužel nemluví anglicky, takže Homa tlumočí naše požadavky: chtěli bychom vylézt na nějakou čtyřtisícovku a neznáme cestu.

Sedí tu náhodou bratr pana domácího, který je místní horský vůdce, ale bohužel byl na operaci zad, takže s námi pošle svého bratra. Přináší mapu, navrhuje nám horu Qalat Bozi (4210) a v zapadajícím slunci nám ukazuje její vrchol.

Domlouváme cenu 100 000 rijálů (250 Kč) za doprovod. A samozřejmě jsme jejich hosty, budeme u nich spát! Usmlouvali jsme, že si postavíme na dvorku stan, ale večeři odmítnout nemůžeme. Loučíme se s Homou a Kyvanem, kteří po společném focení už musí jet.

Usazujeme se s oběma bratry a sousedem v obýváku na koberci a pomocí jejich několika anglických slov a našich několika perských slov řešíme nad mapou technické věci. Paní Raheimová pak na koberci prostírá a přináší jehněčí guláš, jogurt, naloženou pikantní zeleninu, lavoš (papírově tenké placky - jeden z druhů chleba) a zelený čaj.

Po večeři chlapi kouří hašiš. My s jejich desetiletým synem Peymou a čtrnáctiletou dcerou Tahmine hrajeme s kartami "záchod". Paní domácí tomu vesele přihlíží. Je vidět, jak ráda by si tu hru také zkusila.

Ukazujeme jim také na mapě Íránu, kde jsme byli a co se nám líbilo. Když odcházíme do stanu, hned nám přinášejí deky a polštáře, takže musíme názorně předvést, co je to spacák a že je v něm opravdu teplo. Myslím, že nás stejně litovali, že v tom chceme spát.

Jak se z nás stala expedice

K snídani dostáváme bílý jogurt, kousek slaného sýra, lavoš, rajčata a černý čaj. Venku hýká osel. Pan Raheim na něj k jeho nelibosti nakládá deky, nějaké nádobí, jehněčí kýtu, pytel lavoše a zabalené další potraviny. K našemu překvapení malý Peyma přívádí ještě druhého osla a chce na něj naložit naše batohy!

Po několikerém ujištění, že osli jsou opravdu v ceně, tedy nakládáme. Vypadá to, že Peyma s námi jde také, protože maminka mu cosi domlouvá a on na vše mlaská. Prostě odmlouval. Mlaskání jazykem o horní patro vyjadřuje od Turecka až po Uzbekistán NE!.

Ještě přichází soused a v tomto složení vyrážíme po polní cestě nad vesnici. Z jednoho průvodce se tedy nakonec vyklubala celá expedice. Pan Raheim a Peyma na naložených oslech jedou a střídají se s Alenou. Já a soused šlapeme po svých.

Pozoruju ovládání osla: jednou ranou klackem do zadku se řadí jednička, dvěma ranami dvojka, třemi ranami trojka; ranami do krku z leva nebo zprava se zatáčí; jakákoliv porucha řízení se spravuje pořádnou ranou mezi uši.

Íáček a Padáček

Procházíme rozsáhlými sady jabloní. Takhle velké plantáže bych prořezávat nechtěl. Jablka ještě nejsou zralá, zato trháme meruňky. Přes suché kopce dorážíme před polednem k soutězce, kudy protéká říčka. Odtud vede do sadů u vesnice několik kilometrů dlouhý zavlažovací kanál, jehož důmyslné vedení ve svazích kopců rozhodně budí obdiv.

Brodíme říčku. Cesta podél řeky ale byla v soutězce nedávno zavalená, takže musíme přelézt přes vysoký skalní výchoz. Chlapi mají plné ruce práce s postrkováním nebo naopak přidržováním oslů.

V jednom krkolomném místě se ale stává dramatická věc: pan Raheim osla se svými věcmi neudržel. Osel dělá pozadu kotrmelec a padá někam dolů ze skály. Panu Raheimovi zůstávají v rukách jen vaky s nákladem. Předpokládáme, že si osel zlomil vaz. Pan Raheim jen mává rukou a křečovitě se směje.

Znamená to snad "Je po něm?" To nám to pěkně začíná. Jak se přibližujeme k onomu místu, vidíme docela hluboko pod námi osla, jak tupě stojí a stříhá ušima, jakoby se nic nestalo. Ta potvora je úplně v pořádku. Jakmile jsme se z toho trochu vzpamatovali, dáváme šikovnějšímu oslovi nesoucímu naše batohy jméno Íáček a tomu druhému jméno Padáček.

V horku se nechodí

Stoupáme bočním údolím, kde zastavujeme na oběd u potoka ve stínu velkého kamene. Chlapi sebrali pár suchých větví z okolních keřů, udělali oheň a teď krájejí maso na kousky, napichují je na jehlice a pečou.

U nás bychom tomu řekli špíz, v Íránu se to nazývá kebap - jedno z nejběžnějších jídel. Nabízejí samozřejmě i nám, takže si tím zpestřujeme náš sýr s chlebem a okurkou. Přestože jsme panu Raheimovi večer ukazovali, že pro sebe si všechno jídlo neseme, stejně vzali všeho i pro nás. Nějaký sýr nebo polévku z pytlíku oni vůbec za jídlo nepovažují.

Do žhavých uhlíků také staví očouzenou konvici s vodou, do které pak házejí pořádnou hrst čaje. Popíjíme gruzínský zelený. Půjdeme prý dál až tak ve tři hodiny, až ustoupí polední horko. Na rozdíl od zbytku Íránu, kde stále trpíme 40°C vedrem, nám teď hory připadají jako oáza, je sotva přes 30°C.

Íránci jsou zvyklí držet siestu. Obchody mezi 12 - 16 h obvykle zavírají, zákazníci i prodavači přes největší vedro zalézají domů. Zatímco my pospáváme, chlapi zmlkli a tiše kouří hašiš. Po siestě vyrážíme šíleným krpálem do sedla přímo nad námi. Ani by mě nenapadlo, že tudy povede stezka.

Ještě výše nad našimi hlavami se tyčí monumentální kolmá stěna North Houz Dalu. Na skalnatých místech chlapi opět musí oslům pomáhat. Jdeme radši pořádný kus za nimi, aby nám náhodou nějaký osel nespadl na hlavu. Rozbitné věci z našich batohů jsme si přendali do batůžků už při obědě.

Na všech přestávkách soused hledá dalekohledem kamzíky. Velké vzrušení, když nějaké na skalách objeví. To pak vždy předává dalekohled ostatním a trpělivě popisuje polohu kamzíků. I s dalekohledem je velmi těžké je rozpoznat, přesto jsme také nějaké spatřili. Asi ale tušíte, na kolik platný nám byl popis v perštině.

Pozor na vodu

Výstup je namáhavý, potřebujeme pořád pít. Během jedné přestávky se od nás chtěl napít i pan Raheim, ale když zjistil, že je voda teplá, bleskurychle ji vylil. Byla to naše veškerá voda. Když to zoufale reklamujeme, jen se směje: "Mistr Lukas, tam nahoře bude studená voda."

Důrazně jsme mu vysvětlili, že my, bledé tváře, potřebujeme pít hodně. Ovšem opakovalo se to později ještě jednou. Když dorážíme po hodině k potoku, jsme vyschlí jako tresky. Íránci holt pijí pouze studenou nebo raději ledovou vodu. Tohle se nám stalo i na jiných místech v Íránu, pokud jsme nebyli dostatečně ostražití, proto jsme přijali zásadu: v přítomnosti Íránců nikdy nedávej láhev z ruky!

Ve většině měst naštěstí člověk opravdu nepotřebuje nosit vodu, protože všude na ulicích jsou veřejná pítka s dobrou vodou a chlazením. Po překonání malého sněhového pole se konečně dostáváme do sedla (asi 3500), odkud se nám otevírá ohromující výhled na další skalnaté údolí.

Scházíme kus dolů kolem malého plesa k potoku, kde lze na několika pláccích kempovat. Blíží se šestá hodina, po dnešním převýšení asi 1200 m toho máme dost. Scenérii doplňují dva vodopády nad námi. Ve stínech přežívají poslední zbytky sněhu.

Jak zapadá slunce, dostávají se nižší skály do stínu a ostře kontrastují s dosud osluněnými. My stavíme stan, zatímco chlapi rozkládají deky v závětří velkého balvanu. Po cestě přes sedlo narubali kusy suchého pokrouceného dřeva z větrem ošlehaných jalovců a teď z něj rozdělali oheň. Napřed vaří kosti zbylé od oběda se zeleninou, pak do hrnce sypou rýži a nechávají celé dovařit v horkém popelu. Opět je jídla dost i pro nás.

Noc je velmi chladná. Nad námi svítí tolik hvězd, kolik jich rozhodně na české, světlem znečištěné obloze není možné spatřit.

Vrchol je nedostupný

Když se ráno soukáme z teplých spacáků, chlapi ještě spí navlečení do všeho oblečení, s čepicemi na hlavách a zavrtaní do dek. Za chvíli je rozehřívá slunce, dělají čaj a zvou nás na snídani. Podává se lavoš s jogurtem a medem. Oni si vždy z lupínku lavoše vytvoří jakési korýtko, které namočí do medu a pak s ním naberou jogurt.

Nám se příprava těchto soust moc nedaří, směs medu a jogurtu nám teče po prstech, čemuž se oni vydatně smějí. Nakládáme osly a traverzem po svahu strmého údolí se blížíme k jeho konci pod vrcholem Qalat Bozi. Čeká nás tam ale nepříjemné překvapení, protože na výstupové cestě na vrchol ještě leží spousta sněhu.

Jedno anglické slovo pan Raheim umí dobře: dangerous. Ano, bez vybavení by to bylo nebezpečné. Jsme zklamaní, protože na pokus o jiný vrchol už nemáme čas. Přístupové trasy totiž vedou z jiných údolí. Obědváme a pak nezbývá než se smutně vrátit stejnou cestou do Ali Abadu.

Vrcholem naší cesty se tedy stala pěkná kotlina pod vrcholem, kde pramení řeka podél které jsme putovali. Zvláštní je, že ta řeka pramení v suťovém svahu rovnou jako řeka, nikoliv jako malý čůrek. Přestože jsme na horu nevystoupili, viděli jsme nádherné hory.

Nesmírně nás zaujalo, jak se v horách pohybují domorodci bez absolutně žádného vybavení. Zůstává nám jen záhadou, proč nám zkušený vůdce doporučil právě Qalat Bozi a ne například Kal-e Qodveis (4341), který je z Ali Abadu snáze přístupný, jak jsme zjistili později.

Článek je převzatý z cestovatelského serveru Hedvábná stezka