Cesta zemřelých

Zemdlen kráčí poutník podzimní krajinou a snaží se vstřebávat poslední hřejivé paprsky toho dne. Vzpomínky na máchovské chodce nejdou zapudit, krajina je jakási pustší, tajemnou sílu jí dodává snad jen tlumené zbarvení listí.

Bunkr, kdysi nazývaný Řopík, neodpovídá na otázku, kde se tam vzal, kdo ho postavil a proč. Je celý tajemný a jakoby naznačoval pochmurnou záhadu, kterou si chce na věky nechat jen a jen pro sebe.

Kostelík...

Silnička lemovaná již planými jabloněmi, kterou se poutník ubírá, vede skrze Benátecké Vrutice. Na návsi vítá věž zdánlivě obyčejného venkovského kostelíka, který nemá zvědavcům co nabídnout.

Jen zdánlivě však nic pozoruhodného nenabízí. Mohutné zdi ukrývají neobvyklý poklad. Poutníka ale zajímají hlavně nejméně obvyklé poklady, a tak ho na cestách provází štěstí. Vrata chrámu jsou mírně pootevřena a zvou k opatrně nesmělé návštěvě. Kostel kupodivu nikdo nehlídá.

Od stropu zavěšený barokní lustr je ze dřeva, jeho vrchní část trochu připomíná carskou korunu. Nástěnné obrazy jakoby chtěly naznačit svůj prapůvod kdesi u pravoslavných ikon.

...poutník...

Cestou mezi chalupami poutník pokračuje do již snad konečně definitivně zrušeného vojenského výcvikového prostoru. Všeliké armády ho využívaly již od roku 1904. Na kraji lesa postává rumcajzovským vousem zarostlý dvoumetrový chlap. Opuštěný pod velikány stejně jako poutník na cestě. Osamocení poutníci k sobě vždy mívali blízko, rádi spolu sedávali, nejčastěji u zašlých stolů zapomenutých krčem, a předávali si poznatky z cest.

Usedli i tito, ne však u stolu zapomenuté krčmy, ale pod trnkovým keřem a rozprávěli o všem možném. Nejvíce ten rumcajzí pocestný. Žil v blízké vísce, o celém okolí věděl snad všechno. Třeba o to, že kostelík ve Vrutici postavili až v roce 1907 a měl částečně nahradit vojáky zbouraný chrám v Mladé, vypráví o spatřeném lustru a jakoby ikonách, o zajatci malíři, který je vytvořil.

Tajemstvím pro vousáče není ani bunkr řopík nedaleko silnice. Postavili ho o válku později Němci, byl součástí jedné ze střelnic, kde cvičili vojáci maršála Rommela na neslavnou africkou expedici.

...hřbitov

Poutník ale jde stále dál, podle popsané trasy nachází obnovený vojenský hřbitov ruských a italských zajatců. Šeří se a tak může besedovat i s nimi. Vyprávějí mu o zmařených životech, plánech, nadějích.

Leží vedle sebe pod náhrobky s kříži, Davidovými hvězdami i tureckými půlměsíci a je jim nějak jedno ve jménu kterého boha či panovníka. Ještě před pár roky by poutník hřbitov jen těžko hledal. Byl zarostlý nálety, ztracený mezi nesmyslně děsivými vojenskými objekty, kde již dávné roky nepůsobil generál Tesařík nebo plukovník Sochor.

Obývalo je na sto tisíc vojáků ze vzdáleného Sovětského svazu, vojáků často stejně vytržených od rodin jako ti z první světové války. Nebyli sice zajatci, ale často žili hůře než oni. Ti poslední řadoví, oblečení v nehezkých nepadnoucích uniformách, v dřevěných barácích, spíše boudách.

Jejich vrchnost na tom bývala daleko lépe. Oficírům, ač se oháněli internacionalismem, Marxem a Leninem, zde život připadal jako v americkém filmu. Bylo nezbytné si ještě trochu zvýšit životní úroveň, a tak zvesela kvetl černý obchod. Nabídka záležela na počtu hvězdiček na výložkách; pamětník poutníkovi vyprávěli o sudech plných benzínu za směšné ceny, elektronice, dokonce i o zbraních.

Na krajinu padá tma a z ní vycházejí další padlí. Poutník, opřený o hřbitovní zeď se jim snaží porozumět. Vyprávějí mu i oni, oblečeni v otrhaných rubáškách, s neforemnými lodičkami na hlavách. Udivují ho svou touhou po svobodě, po obyčejném životě. Všichni, kteří před ním stojí se pokusili o docela obyčejnou lidskou vzpouru, chtěli prostě odejít tam, kam patřili. Domů.

Revoluční spravedlnost byla rychlejší jejich kroků. Zajatci z počátku dvacátého století vedle nich požívají drobnou výhodu. Mají alespoň, často i bezejmenné, pomníčky na obnoveném místě posledního odpočinku. Ale ti, kteří se poutníkovi z temnoty a stínů vynořili jako poslední…

Již nikdy patrně neobjevíme místa, kde skončili svou pozemskou pouť, kde bojoví druzi zakopali jejich těla. Poutník sedí a přemýšlí. O lidech z dalekých vesnic v širých pláních Ruska, kteří nevědí a nikdy vědět nebudou, kde hledat ty, kteří pro ně často znamenali všechno.p