Vodácké peklo na horní Lužnici

Splutí horní Lužnice v rakouském Vitorazsku, neboli Lainsitz ve Waldviertel, můžeme doporučit pro krásu okolní přírody.

Ovšem pokud jste si dosud mysleli, že zarostlé meandry Ploučnice nebo Svitávky jsou vodáckým peklem, velmi jste se mýlili stejně jako my. Severočeské říčky proslulé svojí neprostupností, jsou ve skutečnosti jenom předpeklím. Vodácký ďábel sídlí v Krabonoši. 

Jak to bude dlouhé?

Vodočet na Pilaři hlásí 187 centimetrů. Večer před plavbou se pro jistotu jedeme podívat do Českých Velenic na řeku. Zdá se, že vody teče dost. Měníme tedy plán a zítra vyvezeme lodě výš až k městu Weitra.

Nemáme žádnou kilometráž, mapu jsme zapomněli doma, řídíme se jen podle autoatlasu. Nemáme ponětí, kolik kilometrů vlastně budeme pádlovat.

Bicykl připoutávám k tabuli s mapou v Krabonoši u mostu. Sem chceme dojet. Kdybychom nestíhali časový plán, můžeme použít Waldviertelskou úzkorozchodnou železnici na rakouské straně. 

Všechno nějak dopadne

Autem dojedeme na mostek přes Lainsitz mezi obcemi Altweitra a Unserfrau. Parkujeme vedle pily naproti hasičárně.

Lužnice/Lainsitz tady vypadá jako potok. Skoro se nedá poznat, co je mlýnský náhon a co řeka, která teče o pár desítek metrů vedle. Sedáme do kajaků s myšlenkou, že to nějak dopadne.

Mohli bychom vyjet ještě o něco výše do Gabrielina údolí, kudy vede pětikilometrový peřejnatý úsek WW 2 končící ve městě Weitra. Na to by nám ale nestačila voda. Pro Gabrielino údolí je rozhodující vodočet pod mostem v Ehrendorfu, který by měl ukazovat aspoň 180 centimetrů. 

Rychlá jízda po čisté vodě

Překvapuje nás hloubka a čistota vody a také rychlost proudu. Koryto nejspíš připomíná severočeskou Bílinu, protože je částečně regulované nasypanými balvany. Uháníme mohutným dubovým a olšovým stromořadím. Lainsitz rychle mohutní mnoha potoky, které do ní přitékají z luk po obou stranách toku.

Až do Gmündu se nám do cesty postaví jen dva zátarasy z padlých kmenů, které musíme přenášet.

Když se objeví dva větší prahy z nasypaných kamenných bloků, blíží se vesnice Eichberg. Jsou to dva nejvyšší prahy na celém sjížděném úseku. Oba se dají v pohodě splout. Předčí je pouze jez v Gmündu. 

Jeden stupeň za druhým

Následují desítky vyšších či jenom nizoučkých stupňů, všechny ze sypaného kamene. Jejich největší koncentraci pozorujeme hned za pozoruhodným dřevěným mostem v Eichbergu.

Řeka je stále čistá, vidíme až na dno pokryté hrubým žulovým pískem, občas vystupují k hladině písečné či štěrkové nánosy.

Po patnácti kilometrech od Alweitra vjíždíme do Českých Velenic. Máme je po levé ruce a na pravém břehu leží rakouský Gmünden, obě města jsou důležité železniční stanice.

Přírodní jez v Gmündu ukončí zábavu

Hned za silničním mostem už zase na rakouském území ve středu Gmündenu následuje poněkud nejasný průjezd městem. Na přírodním skalnatém mohutném prahu byl vybudovaný jez. Průjezd přes jeho tři skalní stupně by byl možný několika směry, udávaná obtížnost je WW 3-4. Jenže ouha, buď teče ve vybrané stoce málo vody, nebo je zatarasená naplavenými kmeny.

Dlouho mudrujeme, ale nakonec lodě přenášíme po ulici vlevo dvě stovky metrů pod všechny tři stupně. Je to jediný jez na osmadvaceti kilometrech řeky mezi Altweitrou a Krabonošem.

Charakter řeky se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Pod skalními prahy se horská říčka mění na líný bahnitý nížinný tok. Gmündský kamenný práh je bráno do Třeboňské pánve. Tady rozpustilá mladá Lainsitz skočí rovnýma nohama do dospělosti a stane se důstojnou Lužnicí.

Příroda se proti nám spikla, jinak to není možné

Říkáme si, že už to není daleko. Že za pár desítek minut budeme vystupovat. Jenže opak je pravdou. Lužnice se kroutí v meandrech. Zatím ale průjezdných.

U Eibensteinu přenášíme lodě okolo betonového mostu, který je ponořený akorát na úroveň hladiny řeky. Tady začíná legrace. Několik kilometrů se probíjíme meandry tak zarostlými a tak zakroucenými, že kolikrát nevíme, kde je sever a jih, kam směřujeme, zde jedeme po řece nebo po louce, případně jestli nepádlujeme po nějakém přítoku. 

Orientaci nám poskytnou jen tři mosty u Breitensee a houkání mašiny z nedaleké úzkokolejky. Když konečně uvidíme český hraniční mezník, radujeme se jako malé děti. Mezi rakouským Eibensteinem a českým Krabonošem vylézáme z kajaků snad dvacetkrát, protloukáme se skrz křoví a pole obrovských kopřiv. Do toho pálí slunce a útočí komáři. Ještě dnes, čtvrtý den po splutí Lainsitz / Lužnice, se škrábeme na všech možných i nemožných místech. 

28 kilometrů v kajaku, 7 hodin na zadku a 18 kilometrů na kole

I přes všechno příkoří, které nám řeka chystá, vnímáme krásné neporušené údolí, kterým se probíjíme. Jak by také ne, když na rakouské i české straně leží přírodní rezervace ochraňující lužní les, který nám teď leze na nervy až k zbláznění. 

Do Krabonoše přijíždíme po sedmi hodinách téměř nepřetržité plavby. Ujeli jsme pětadvacet kilometrů po vodě.

Protože se blíží večer, rychle sedám na kolo, a šlapu nejprve po lesní cyklostezce do Českých Velenic a poté po vedlejších okreskách přes Gmünd, Ehrendorf, Eichberg a Unterlembach nazpátek do Unserfrau. Je to osmnáct kilometrů.

Tam si teprve vydechnu. Naložím bicykl do auta a jedu pro lodě do Krabonoše. Byl to dlouhý den.

Zobrazit místo World of rivers. Světové řeky. na větší mapě

Lužnice na HORYDOLY

Horní Lužnice Weitra - Suchdol

Střední Lužnice Suchdol - Tábor

Dolní Lužnice Tábor - Bechyně