Klasická Watzmanntour

S blížícími se červencovými svátky, jsme asi jako většina zaměstnaných lidí, hledali program na dva volné dny. Volba padla na rakouské Alpy.

Ceďák nebo mrholení

Ve dvě hodiny ráno jsme naskákali do auťáku a vyrazili do Říše. Přesně podle předpovědi začalo pršet už na Folmavě. Utvořily se provazy deště, jako by těch slibovaných 50 mm vody na metr čtvereční mělo spadnout do rána. Nicméně, kafe na naší oblíbené benzinové pumpě bylo jako vždy famosní a víra v rosničku, že se zase v předpovědi sekne, byla posílena.

Na osmou ranní jsme byli na místě. Vodní sloupec překonával očekávání, a tak jsme rozmrzele vyrazili na obhlídku Berchtesgadenu. Zaujaly nás jahodové super dorty v místní cukrárně a Deuterův poutač v místním sportovním obchodě.

Proč se s tím tahat

Po dvou hodinách přešel ceďák do takovýho urousanýho mrholení, rozhodli jsme se vrátit do Au na parkoviště a vyrazit na chatu. Potkali jsme Čechy, co byli na Hochecku. Prý pořád prší, ale po sněhu ani památky. Padlo tedy rozhodnutí, že veškeré železo necháme v autě. Proč se s tím tahat, když zítra má být azuro a je přece červenec.

Někteří si vzali alespoň cepíny, jiní byli důslední a nevzali si ani sedák. Relativně nalehko vyrážíme asi ve 14 hodin. Mezitím zase začalo cedit, takže všechny nepromokavé hadry končí v batohu, aby nebyly u chaty totálně durch. Jde se jen v moirovém spodním prádle.

Jde se o poznání líp než loni na přelomu jara a léta. Tenkrát sníh začínal už tisíci metrech a nahoru jsme to prohrnovali první. Teď nebylo po sněhu ani památky, je přece parné léto. Na chatu jsem dorazili ve slušném čase dvou a půl hodin.

Bude pěkně?!

Po ubytování za 9 euro jsme si sedli do hospůdky. Lidí relativně pomálu, však v Dojčlandu jsou pracovní dny. V erárních časopisech byly naštěstí obrázky česky. Mohli jsme nad nimi v klidu plánovat další potencionální cíle. Chuť na pivko začínala býti značná a lesknoucí se pípa na baru dávala tušit nepoznané. O tom, jak pivo točili a jak ho slejvali se nebudu raději rozepisovat. Pít se to skoro nedalo.

Venku začalo chumelit. Ve světle nových skutečností se goretexové rukavice, čepička a jiná teplá výbava nezdála být pouze zbytečnou tréninkovou zátěží na dně batohu. Spát jme šli značně nervozní, nicméně stále naivně doufajíce ve správnost předpovědí evropských meterologických stanic. I ta slečna dole ve městě v informacíh říkala, že bude pěkně.

Stopa panenským sněhem

A skutečně, ráno v 6 hodin azuro, žádný mráček, žádný vítr. Pravda, tuto ranní idylku kazilo deset centimetrů sněhu a zima jako v tanku. Kraťasy zmizely nenávratně v batohu a ke slovu přišly dlouhé kalhoty, palčáky a jiné červencové horské vybavení.

Vyrazili jsme asi o půl osmé ráno. Zase první! Chtěli jsme si prošlapat stopu panenským sněhem. Zprvu to byla sranda, výše se začala turistická značka pod tím sněhem ztrácet. Naším štěstím bylo, že při tomhle sportu se jde skoro pořád nahoru. Mačky by se hodily. Musím ocenit, že můj nápad je s sebou nebrat mi tam nahoře nikdo neotloukal o hlavu.

Mraky se zase začínaly honit, zima pořád stejná a vrchol Hochecku byl v nedohlednu. V údolí jezera Königssee byla pořád mlha, údolí na druhé straně bylo nádherně osvětlené sluncem. Ke kříži jsme dorazili asi po dvou hodinách. Proběhlo focení mlhy a mraků.

Až přijde blbej pocit...

V bivakovací boudě jsme rozhodovali, co dál. Pohled k Watzmannu byl opravdu nevábný. Mraky se sice trochu protrhaly, ale odkryly hřeben plný sněhu a ledu. Kluci šli na obhlídku stylem viaferrata a já jsem upustil do stěny podle mnou snídani. Nutno dodat, že jsem při té jejich gymnastice pěkně promrzl.

"To půjde," křičí na mě Lukáš. A prý až budu mít blbej pocit, tak to otočíme. Smotali jsme pětatřicítku lano, oblékli sedáky a šlo se. Jdu první, začátek je po ocelových lanech, celkem to jde. V pohodě jsme překonali i první části hřebene. Je to vzdušné, pěkná expozice, ale s rozvahou se to dá jít.

Jistota pohybu po ledu bez maček nebyla oslňující, člověk bral za chyty, kterých by se v létě ani nedotkl. Díky sněhu jsme parkrát sešli z cesty. Díky tomu jsme si přidali pár horolezeckých vložek. Asi za hodinu jsme byli nahoře na Miitelspitze.

Většina se otočila už na Hochecku

Mezi tím se obloha pěkně vytáhla. Mraků bylo sice stále dost, ale už se ukazovalo krásné modré nebe i okolní masívy hor. Na lano nakonec ani nedošlo. Takovej ten blbej pocit jsem ale měl celou cestu.

Zpátky to šlo o poznání rychleji, cestu jsme nemuseli hledat a sníh už také začínal pod náporem sluníčka roztávat. Zpátky na chatě jsem byli ve dvě hodiny odpoledne. Na vrchol se po nás vydali ještě čtyři Němci, zbytek lidí to na Hochecku otočil zpět. Cestu dolů jsem brali stejným úprkem jako nahoru. Většina z nás šla totiž druhý den do práce..

 Watzmann na Horydoly

FERÁTA Klasická Watzmanntour 

FERÁTA Nadoblačná hřebenovka Watzmann

SKIALPINISMUS Jarní výlet na Watzmann

HOROLEZCI Watzmann Ostwand

HOROLEZCI Berchtesgadenská cesta na Watzmann

TURISTÉ Pěšky okolo Watzmanu

TURISTÉ Berchtesgadenské Alpy na podzim

TURISTÉ Babí léto v Alpách

PŘÍRODA Watzmann se probouzí do jara

PŘÍRODA Kamenná Anežka / Steinerne Agnes

FOLKLOR Shánění krav z Watzmannu

DOPRAVA Do Bavorských Alp vlakem