Při pročítání renomovaných alpských, himálajských, andinistických i jiných ročenek plasticky vyvstává horolezecká historie, osudy horolezců a inspirativní myšlenky prvovýstupců z dávné i nedávné minulosti.

Němci a Rakušané mají tradici a také výborné editory. Ani jedno se bohužel nedá říci o prvním ročníku české horolezecké ročenky.

Nejde ani tak o to, že velké svazy vydávají ročenky o stovkách stran a Češi se spokojili se čtyřiadvaceti malými čtvercovými stránkami, ale o koncepci a zpracování.

Zatímco jinde se zaměřují především na významné počiny s přesahem do budoucnosti a také hodně protěžují běžnou horolezeckou veřejnost, česká ročenka probírá téměř výhradně nepříliš významné akce a sportovce.

Všechna čest sportovnímu lezci Adamu Ondrovi, ale z pohledu horolezecké historie zatím nic významného nevytvořil. Koho bude za pár let zajímat, že vyhrál světový pohár a přetahoval se s dalšími pár lezci o pozici světové skalní jedničky, dvojky, trojky, čtyřky či pětky?

Dobrý standard odvádí na osmitisícovkách Radek Jaroš, ale co je to platné, když vlak špičkových výkonů v Himálaji už dávno odjel z jiné koleje a o dobré výkony se bojuje ve vyšším levelu?

Koho zajímá poněkud odtažitý závodní drytooling, ačkoliv se Lucie Hrozová pohybuje ve světové špičce?

To jsme ještě nemluvili o záplavě neznámých jmen a nezáživných čísel, které vypočítává text o úspěších skalních lezců na horách i skalkách.

K mínusům ročenky je nutné připočítat další nepovedené nudné materiály. Především je to rozhovor s Petrem Špekem Slaninou, který neřekl v podstatě nic. Při tom je to největší aktivní osobnost tradičního pískovcového lezení a dostat z něj nějaké názory by bylo velmi přínosné.

V podobném duchu je napsaný článek o skialpinismu na Špicberkách. Významný skialpinista Robin Baum v něm přiznává, že o tamních lyžařských možnostech neví téměř nic.

Další smutnou kapitolou je práce s textem. Je to nuda, nuda, šeď. Všude. Bez výjimky. Myslíte, že někdo bude číst titulní článek s názvem Co byste měli vědět o ČHS? Bez jediného mezitutulku. Se dvěma ošklivými černobílými malými fotografiemi, na kterých se neidentifikovatelný horolezec sklání nad batohem někde na sněhovém hřebeni a druhý slaňuje z bezejmenné skály.

A tak to pokračuje dál, článek po článku, až do neslavného konce.

Zvláštní kritiku si zaslouží grafické zpracování. Šedý papír doplňuje šedý podtisk pod textem a šedé bezkontrastní fotografie. Prostě hnus. Odporné, nezajímavé. Jediná barevná fotka je na titulní straně obálky a i ta byla vybraná tak, že horolezec se na ní podivně kření.

Suma sumárum: Ročenka 2009 dělá dojem, že se v ní sešly texty a fotografie, které odmítly horolezecké časopisy a servery jako zbytečné, a tak se ocitly v oficiální tiskovině. Doufejme, že příští ročenka Českého horolezeckého svazu bude lepší a že si v ní dobře počteme. Tuzemští horolezci by si to zasloužili.