Májové Krkonoše na skialpech

Vyrážím obtěžkán dvěma páry sjezdovek, dvěma páry přezkáčů, jídlem na tři dny, spacáky, karimatkami, vařičem a ešusem do hor.

Po strastiplném autobusovém putování vystupujeme já a čtyřletý synek Matýsek někdy před polednem uprostřed Pece pod Sněžkou. V tom horku si na rozpáleném asfaltu připadáme poněkud nepatřičně. Hážeme tedy batohy co nejrychleji na záda, lyže na ramena, na nohou plastové šněrovací duplexy, sluneční brýle na očích a uháníme k lanovce.

Sněhu je málo

Jako obvykle jede jen na Růžovou horu. Probrodíme tedy kousek k vrcholu mokrou břečkou a otvírá se nám známý impozantní pohled na nejvyšší českou horu. Přes její krásné jméno jí chybí byť jen špetka sněhu, a tak se drápeme do kopce pěšky. K večeru jsme nahoře a mezi polskými harcery v kraťasech se vyjímáme jako Marťané.

I směrem k bývalé Obří boudě chybí sníh a tak pořád po svých šlapeme směrem na Luční boudu. U prvního můstku přes bažiny konečně můžeme nazout to, co jsme si na zádech přinesli, a vyrazit po sněhové pláni. Měli jsme však zvolit spíše vodní lyže, protože metrová vrstva firnu je tak prosáklá vodou, že se do ní boříme po kotníky. Matěje po rovině a do kopce táhnu na laně, a tak zapadá do mých stop tak hluboko, až mu voda zalévá sjezdové přeskáče seshora.

Luční hora

Přespáváme na Luční boudě a ráno pokračujeme prosluněným svahem na Luční horu. Proč? Protože jsme ještě nikdy nebyli na tom nezajímavém a nevýrazném kopci. Vrcholové kamenné moře je bez sněhu a tak ho dobíjíme pěšky. Poté sjíždíme příjemným traverzem k rozcestí nad Kozími hřbety. ¨

Odtamtud po krátké válečné poradě kroužíme obloučky lavinovou dráhou do údolí Bílého Labe. Jednou je přerušená, a tak nezbývá nic jiného, než vzít lyže do rukou a přejít o jednu dráhu vedle. Matýsek ztrácí cestu, a proto ho po chvíli vidím, jak si razí cestu kosodřevinou po břiše. Orientační smysl měl správný, shledáváme se zase na sněhu.

Sjezd je dost úzký a prudký, a tak musím Matýska připoutat k sobě lanem a většinu žlabu sešoupáváme bokem. To bylo strachu. Matýsek se dole přiznává, že se bál ne prudkosti svahu, ale domníval se, že sjedeme až do hučící říčky a on se tak hrozně nechtěl koupat.

Zlaté návrší

Pěšky scházíme k boudě U Bílého Labe a potom dál až k Medvědínu. Stačíme ještě naskočit na lanovku, kde s námi jede několik cyklistů, a znovu připínáme lyže hned u rozcestníku.

Hřeben Kokrháče nás vynáší až do nebe a za chvíli jsme na opuštěném Zlatém návrší. Ještě zahlédneme poslední dva běžkaře mizet v posledním slunci směrem ke Kotli a dva sjezdaři se nám ztrácejí z očí na hraně Labského dolu. A potom už nikdo.

Vytahujeme spacáky a karimatky, kuchtíme večeři a usínáme v autobusové zastávce. Po ránu se nám z vyhřátých pelíšků moc nechce. Budí nás až první lyžaři, kteří dorážejí z Míseček s prkénky v rukou.

U tří pánů

Přes zasněženou Pančavskou louku se vydáváme ke Čtyřem pánům (a vzpomínáme na loňskou sněhovou bouři, která nám tady servala z hlavy helmu a odnesla ji někam k Labské boudě). Z kopce směrem k Harrachovu to ještě chvilku jde jet, ale co chvíli musíme šlapat po trávě. Odbočujeme proto doleva do prudkých svahů Kotle a Lysé hory a podél potoků kličkujeme, několikrát i brodíme, až se ocitáme na Krakonošově snídani.

Matějovi slibuji, že za chvíli budeme v našem oblíbeném srubu u Mumlavských vodopádů a dáme si špagety. Jenže ouha, o kousek dál nás zastavuje skupina Poláků, že nikdo z nich neumí česky a na lavičce jim leží česká paní, která má srdeční příhodu. Strhávám batoh, v rychlosti Matýskovi říkám, ať na mne počká a vyrážím k telefonu.

Polská čokoláda mu chutná

Ty tři-čtyři kilometry k Mumlavským vodopádům trvají v plastových botech a s hůlkama v rukou strašně dlouho. Pořád si opakuji, že když polevím, možná paní umře. Dobře to dopadlo – doběhl jsem, zavolal sanitku a dotáhl spolu s doktory jejich nádobíčko ke Krakonošově snídani. Na auto totiž bylo sněhu moc a na skútr málo. Všechno to trvalo dvě hodiny, ale paní přes své bezvědomí přežila.

Matýsek zatím Polákům ochutnal všechny zásoby a navzájem si neverbálně pokecali. Potom už dochází na slíbené špagety a posledním večerním autobusem odjíždíme domů do Prahy.