Ádrem nahoru dolů

Stromy se rozestupují, vlak zpomaluje. Adršpach „hlavní nádraží“ nás vítá. Hned na nástupišti nazouváme běžky, počkáme až vlak zahouká a zmizí v dáli. Vyrážíme za ním podél pražců.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co mi tady nehraje. Na rozdíl od letních měsíců, kdy tu obvykle pobývám je tu dnes absolutní ticho. Mráz, modrá obloha a ticho.

Hrad Adršpach

Trať opouštíme až naproti Ozvěně. Kdosi tu už jel, tak využíváme jeho stopy, která nás vede až k rozcestí pod hradem Adršpach. Akorát na zahřátí. Začínáme stoupat na hrad.

Stopa je už minulostí. Ještě sto metrů a běžky putují do rukou. Brodíme se po kolena ve sněhu. Stoupání je prudké, nohy podkluzují, srdce chce vyskočit krkem. Konečně hrad. Z prudkých schodů je vidět jen vršek zábradlí, vše ostatní kryje sníh. Než si užijeme nádherného výhledu, jsme do pasu mokří.

Fantastický pohled na zasněžené moře skal. A klobouk dolů před staviteli hradu. Sestupujeme zpět na plošinu, nazouváme lyže. Pokračujeme úzkou skalní policí, kolem kolmé stěny s docela solidním pohledem do hloubky pod námi. Nalézáme zbytky klenby či chodby, kde by se případně dalo i schovat.

Pak nastupujeme do houpačky. Krátké sjezdy velmi prudkými svahy a následné prudké stoupání. Rozdíl mezi sjezdem a volným pádem nám připadá minimální. Už jsme mokří i za ušima. Značky jsou pryč!

Stěží nalézáme přetřené zbytky původního turistického značení. Měli jsme jít po modré, jenže barva značky není k rozeznání. Co všechno se udělá pro větší zisky dvou oficiálních turistických okruhů!. Nelze přece připustit aby někdo viděl Ádr aniž by prošel pokladnou. A ta je v Ádru jenom jedna.

Himaláj

V létě jsem tu byl mnohokrát, takže se snažím najít cestu po paměti. Pod sněhem je to tu však úplně jiné. Navíc to ticho!! Spouštíme se do rokliny a doufáme, že jsme se nesekli. Výstup zpět by příjemný nebyl. Po chvilce jdou běžky opět do rukou. Boříme se po pás do sněhu, který se sem nakumuloval i z okolních prudkých svahů a skalních stěn.

Procházíme pod oblastí, která je v horolezeckém průvodci pojmenovaná jako Himaláj. Jak příznačné. Vzpomínám jak jsme v parném létě jen v tričku lezli Dhaulágiri. Teď se nám však do cesty staví jiná překážka. Silný kmen stromu jsem v létě v pohodě podlezl. Nyní je pod ním mezera maximálně deset centimetrů. Přelézt to nepůjde, leda tak se stavěním.

Zbývá jediné – podhrabat se. Naštěstí je tu asi třicet centimetrů prašanu, takže jsme to zvládli poměrně lehce, když jsme běžky použili jako lopaty. I tak si ale stříháme o to, kdo půjde jako první.

Stezka ztrácí na dramatičnosti. Nazouváme běžky a sjíždíme k rozcestí. Další překážkou je až dřevěná zábrana, která zamezuje přístup Řeřichovou roklí do placeného okruhu. Asi kilometrovou roklinou bojujeme hodinu a půl.

Pod Milenci narážíme na skupinami turistů ušlapanou pěšinu. Pouštíme se po okruhu. Bruslení mezi skalními věžemi navozuje téměř euforický stav. Pravda v soutěskách mezi stěnami, které zúžily chodník na minimum, je trošičku problém se s dlouhými lyžemi vytočit, ale o to více se zážitek prohlubuje. Už zase bruslíme kolem Elišky směrem k vodopádu. Až u něj sundáváme lyže. Jdeme tunelem dovnitř, abychom si ho prohlédli. A pak dál.

Jezírko

Kolem Malého panoramatu stoupáme na přístupové schody k přístavišti. Tudy nás branka nepustí. Jdeme k druhému schodišti, kterým v létě turisté sestupují po absolvování úspěšné plavby. Je tu také branka. Jenže my už dnes máme za sebou jiné překážky. Chce to trochu námahy, obratnosti a už stojíme na molu.

Pod námi je bílá rovina jezera. Netušíme, jak je hluboké. Jen doufáme, že ho na zimu upouští. I tak skáčeme z mola trošku s obavami. Jsme opět první, kdo narušují bělavou peřinu stopami našich běžek. A opět to posvátné ticho. Nalézáme místo, kde do jezírka vtéká říčka Metuje. Její tok tvoří Vlčí rokli. Brouzdáme se mořem sněhu a střídáme se v krájení vrstvy prašanu. Asi po kilometru narážíme na stopy lesní mechanizace. Romantika je fuč.

Nejvyšší vrchol

Po stezce, ke které se občas přidá i nějaká stopa, objíždíme masiv skalních měst. Až necelý kilometr od obce Skály odbočujeme a po modré začínáme stoupat k nejvyššímu zdejším vrchu Čap (786 m n.m.). Opět jsme první kdo tu po dlouhé době byl. Rozhled nádherný. Od západu se blíží mraky. Z vrcholu pokračujeme po hřebínku, a pak docela dobrodružně sjíždíme do údolíčka, které nás zavede do Teplického skalního města.

Některé úseky jsou opravdovými chuťovkami. Pády nepočítáme. Jediné co mrzí, je prasklá termoska s horkým čajem a zničený foťák. Zprava se připojuje stezka, kterou bychom mohli vystoupit na Lokomotivu. My však pokračujeme ve sjezdu.

Mráz na Sibiři

Na rozcestí u Koňské hlavy se dáváme do leva směr Teplické skály. Tady už nejsme první, ale to nevadí. Už vidíme Strážní věž s její velkolepou spárou. Jsme u horolezecké chaty. Zasněžené schody skrz kamennou bránu jsou však překvapivě vážným problémem. Každý kdo jde dolů, si chce užít adrenalinovou klouzačku. Výstup v běžeckých botách je tedy technicky obtížný. Podařilo se. Vedle udupaného chodníku jsou patrné zbytky běžecké stopy.

Projíždíme s hlavami zvrácenými dozadu kolem věží i přes soutěsky. Obdivujeme velkolepost Chrámové stěny. Později rozeznáváme podoby psa, kance, trůnu a dalších věcí, podle nichž jsou zdejší věže pojmenovány. Pořád mírně stoupáme. Až k Žíznivé věži. Odtud sjíždíme. Stezka, schody dřevěné i vytesané ve skále. Blížíme k Podsvětí. Opět běžky do rukou. V zákrutách uzoučké soutěsky Sibiř se s nimi zatáčet nedá. Přes to že jsme měli pocit že venku teplota stoupá, tady v Sibiři je jak v mrazáku. Člověk to nejvíce pocítí až soutěsku opustí . Rozdíl teplot je opravdu značný.

Dokončili jsme okruh, těšíme se ke schodům. Sklouzáváme po nich po zadku. Je to zábava, takže si opakujeme složitý výstup i sjezd ještě jednou. Sedneš na zadek, odrazíš se. Tělo nabírá závratnou rychlost, ty se modlíš ať trefíš bránu a skok už brzdíš u horolezecké chaty. Paráda.

Střmen

Projíždíme přístupovou cestou. Nedá nám to, abychom ještě nevystoupili na hrad Střmen. Není to tu jako na Adršpachu. Schody prošlapány, žebřík i vrcholová plošina taky. Koukáme k hotelu Orlík, kde dneska definitivně ukončíme dnešní pouť. Začíná sněžit. Zprvu lehce, ale když projíždíme kolem pokladny, už docela hustě. Jsme rádi. Sníh a vítr zakryje naše stopy. A možná někdo jiný bude mít příležitost prožít to co my.