Poznámky k čistým horám pro turisty, horolezce, cyklisty, lyžaře i vodáky

Některá pravidla jsou stejná pro všechny vyznavače outdoorových aktivit. Další platí speciálně pro vodáky, horolezce, cyklisty či lyžaře.

Odpadky

Nejviditelnější problém turisticky oblíbených míst jsou odpadky. Při tom je velmi jednoduché dodržovat základní pravidlo: "Co do přírody přineseš, to s sebou odnes." Na každé horské chatě v Alpách visí cedule s upozorněním, že odpad si má každý návštěvník odnést sám. Už se rozmáhá i na českých horách.

Zanechat po sobě čisto je ovšem důležité na jakékoliv akci. Každý skautský či turistický oddíl učí děti, aby neodhazovaly odpadky. Všechny cyklistické závody bez jediné výjimky mají určené zóny, kde závodníci odhazují obaly od pití a jídla, a pořadatelé je poté likvidují. Organizátoři hromadných vodáckých splutí umísťují na výstupní místa improvizované odpadkové koše.

Obecní úřady i správy národních parků pravidelně vyvážejí koš na tříděný odpad, veřejnou popelnici a kontejner, které umísťují na začátky a konce turistických tras a u parkovišť.

Výkaly

Odskočit si v přírodě na malou či velkou stranu je v podstatě pouze estetický problém. Výkaly i moč se rychle rozloží a to se týká i toaletního papíru. 

Jiná situace ovšem nastává, pokud se místo toaletního papíru používají vlhčené hygienické ubrousky. S nimi si příroda poradí až po tisících let!

A ještě jednu záležitost je třeba zmínit. Pokud zajde na toaletu někam za křoví jeden člověk, je to jako plivnutí do moře. Jako by se nic nestalo. Pokud ovšem vykonává potřebu na jednom místě více lidí po delší dobu, je to potíž. Hromadění výkalů je typické například pod oblíbenými horolezeckými skálami, u frekventovaných cyklistických odpočívadel nebo na známých trampských tábořištích. V takových případech pomůže jen poctivé zahrabání toho, co v přírodě zanechává naše tělo. Na specializovaných e-shopech lze k tomuto účelu koupit lopatku nebo špachtli.

Hygiena

Obyčejné mýdlo a zubní pasta jsou přírodní produkty, které se po použití velmi rychle rozloží. Nemusí si s nimi dělat hlavu nikdo, kdo přespává ve volné přírodě u řeky, na louce nebo třeba ve skalách.

Jiné je to s hygienickými pomůckami. Absolutní zlo pro životní prostředí představují dámské menstruační vložky a dětské pleny. Jsou vyrobené z podobného materiálu jako hygienické kapesníčky a v přírodě zaniknou až po tisících let. V lidském měřítku jsou nesmrtelné. Pokud tedy rodiče nebo ženy odhodí plenu či vložku, mohou si být jisti, že ji tam ve stejném stavu najdou ještě jejich pravnuci ve třicáté generaci po nich. Co si o nich potomci pomyslí, je nabíledni.

Podobný problém nastal v době pandemie covid-19 s respirátory a rouškami. Zatímco dosud byly doménou lékařského prostředí a případně prašných průmyslových či stavebních provozů, dnes je nosí každý. Profesionálové mají vyřešenou jejich hromadnou likvidaci ekologickou cestou, veřejnost je občas odhodí, kam se jí zamane.

Jídlo a pití

Velké diskuse mezi ekologicky smýšlejícími milovníky outdooru vyvolává jídlo a pití. Přesněji obaly. Těžko se lze stavět na jednu či druhou stranu, protože do ekologické stopy vstupuje mnoho neznámých proměnných. Za přemýšlení to ovšem stojí.

Je jasné, že jednorázové plechovky nejsou pro životní prostředí ideální. Po jednom použití je nutné se jich zbavit. Můžete je ovšem také odnést z přírody a vyhodit do odpadkového koše, spálit v kamnech za vysoké teploty, zahrabat hluboko do země, kde se rozpadnou. 

Je ale lepší čepovat pití do obyčejné PET lahve a po skončení životnosti ji vyhodit do kontejneru na tříděný odpad? Nebo raději nosit pitnou vodu v pevných plastových lahvích či hydrovacích? Je pro přírodu výhodnější využít tříděný odpad nebo chemii na opakované čištění nádob?

Připravené jídlo typu adventure menu, které se prodává v obalu, jenž stačí otevřít, nalít do něho horkou vodu a za pár minut je možné hodovat, přírodě nijak nepomáhá. Také maso a další potraviny zatavené v plastu jsou zdrojem neekologického množství odpadu, který je nutné likvidovat. Pokud někdo takové pochoutky používá v extrémních situacích, nic proti tomu. Umožní přežít i ve velmi náročných podmínkách.

Přírodě samozřejmě daleko více prospěje, pokud si stravu připravíte doma, vložíte ji do opakovaně použitelné krabice a vybalíte ji na místě. Anebo z obyčejných polotovarů uvaříte normální jídlo venku na ohni, případně plynovém, lihovém či benzinovém vařiči.

Oheň

Zapálit ohníček a uvařit si na něm oběd nebo se večer ohřát v zásadě ničemu neškodí. Oheň je přírodní živel. 

Zakládání ohně má však mnoho omezení. Pokud nechtěně zapálíte suchý les, pole či louku, je to ekologická pohroma. Navíc zaměstná spoustu hasičů a záchranářů.

Jestli rozděláte táborák v rezervaci nebo národním parku, je to nejen trestné, ale také můžete poškodit přírodu. Typický problém je například oheň během zimy v ústí starých štol nebo jeskyní, odkud vyhání netopýry a ti potom zmrznou. Nebo opakované pálení velkých ohňů pod velkými stromy, ve kterých žijí ptáci, malé šelmy a hmyz, jimž samozřejmě vadí kouř, jiskry i teplo.

Trampové dodržují pravidlo, že oheň hoří vždy jen na jednom ohništi a pro všechny přítomné. Nikoliv že by na jednom tábořišti druhý den ráno zůstalo několik vypálených míst. Od trampů tuto zásadu převzali všichni, kteří táboří ve volné přírodě. 

Cesty

V chráněných územích se chodí pouze po značených cestách. Důvodem je především, aby se nerozšiřovaly do neúnosné šířky. Většina cest, ač se to mnohdy na první pohled nezdá, totiž pochází už ze starověku. Lidé po nich chodí tisíce let, trasy vedou po pevném povrchu anebo jsou zpevněné kameny, dlažbou či dřevěnými hatěmi. Obvykle vedou šikmo svahem, v serpentinách nebo vodorovně po vrstevnicích. Téměř nikdy se nechodí přímo rovnou nahoru do kopce.

Takto trasované cesty jsou stabilní. Kdo vyšlapává cestu jinudy, zadělává na erozi, ničí vzácnou vegetaci podél cest a poškozuje vzhled krajiny. Ve velkém měřítku je to vidět třeba na polích. Zatímco staré polní cesty a úvozy vedou podél mezí, skrze aleje a po okrajích pozemků, zemědělci vyjedou s těžkou technikou kamkoliv a místo zdravé půdy po nich zůstane jen udusaný mlat.

Ve frekventovaných cyklistických lokalitách se cesty ničí ježděním na horských kolech. Hrubé drapáky dokážou při prudkém brzdění smykem vyrýt do půdy hlubokou rýhu. Ta je pak základem pro erozi. Cesta se pak rychle zničí pro pěší turisty a později to pocítí i okolní příroda. Cyklistické organizace proto nabádají k ohleduplné jízdě volnou krajinou anebo doporučují drsné ježdění v trailových centrech a bikeparcích, o které se někdo stará.

Bivaky, stany a chaty

Co je ekologičtější - spaní pod širákem, ve stanu nebo v horské chatě? Alpy a Vysoké Tatry to mají vyřešené. Kam chodí hodně turistů, horolezců a skialpinistů, tam stojí horská chata. Má vymyšlené nakládání s odpady, topení, zásobování i hygienu a toalety. Pro návštěvníky neexistuje důvod, proč nevyužít jejich služeb. Nelze si totiž představit, že by každou noc přespávaly na jednom místě desítky lidí bez této infrastruktury a ještě k tomu v citlivém horském ekosystému. Pouhý odhad, kolik tun exkrementů by každý rok zůstalo v přírodě, budí hrůzu...

V zapadlých alpských údolích nebo třeba na hřebenové túře slovenského pohoří je bivakování a případně stanování k přírodě přívětivé. Samozřejmě pokud dodržíte všechna pravidla ochrany přírody. Důležité je podle zákonů většiny evropských zemí včetně Česka, že se počítá bivakování do tak zvaného nouzového přespání a je legální. Znamená to ovšem večer zalehnout, nerozdělávat oheň, brzy ráno vstát, sbalit a beze stopy odejít.

Horolezecké jištění

Horolezecký sport směřuje k čím dál větší bezpečnosti. Kromě lepších bezpečnostních pomůcek, jako jsou lana, přilby a úvazky, se rozmohlo umísťování stabilního jištění. Horolezci s pomocí vrtaček a lepidel umísťují do lezeckých tras borháky a nýty. Nevratně tak ničí skály. Zároveň porušují dávné horolezecké pravidlo, že cesta je tím hezčí, čím je v ní méně železa.

Mnohdy horolezci zapomínají, že místo navěky zavrtaného a přilepeného železného háku by bylo možno využít vklíněnec, smyčku či friend, které každý lezec nese s sebou a po přelezení skály či hory ho zase vyndá ze skály a odnese domů.

Vodáci nevstupují na břeh

Mnoho horských řek je sjízdných jen na jaře a začátkem léta. Jindy v nich neteče dost vody. V tu dobu se ovšem klubou mláďata ptáků, savců i dalších zvířat závislých na vodním ekosystému. Ochrana přírody proto mnohde výslovně uvádí, že splutí vybraných říčních úseků je povoleno, ale zároveň je zakázáno vystupovat na břeh. Výstupní a nástupní místa jsou obvykle ve vsích nebo poblíž silnic, kde zvířata nehnízdí.  

Týká se to nejen alpských divokých říček, ale třeba také horní Vltavy v Čechách, horní Řezné v Bavorské Kanadě, Dunaje mezi Vídní a Bratislavou a mnoha dalších řek. Pro vodáky plující na jarních řekách by měla být opatrnost vůči floře a fauně, která se vzpamatovává po zimě, prioritou na jakémkoliv toku.

Lyžařské skiareály

Samostatnou kapitolou jsou lyžařské areály. Kvůli nim dostává na frak životní prostředí daleko široko. Posuďte sami, zda vám za to stojí se sklouznout pomocí lanovek a vleků:

Sjezdové tratě už dávno nevedou po přírodních svazích. Jsou to strmé sněhové dálnice, které postavily těžké stavební stroje na úkor přírody. Násypy a zářezy mezi loukami i skálami si nezadají se širokými silnicemi pro auta. V tuzemských poměrech se k obrovským zemním pracím přidává ještě odlesňování velkých ploch.

Běžkařské tratě jsou od masového rozšíření techniky zvané skating (neboli bruslení) rozšiřovány a urovnávány. Kde jsou staré úzké cesty, na kterých se vyhnuli dva lyžaři při klasické běžecké technice... Úpravy běžkařských areálů jsou stejné zásahy do přírody, jako jejich sjezdařské protějšky.

Lyžařské areály odčerpávají z přírodních toků obrovské množství vody na umělé zasněžování. Tato voda na jaře v řekách a potocích chybí. Umělý sníh roztaje daleko později, než přírodní.

Hluk a světlo v zimních střediscích narušuje přírodní procesy desítky kilometrů daleko od skiareálů. Noční diskotéky a světelná show hřmí a blýskají tak, že zahlédnout zimní noční oblohu je spíš zázrak než pravidlo.   

Alternativa ke sjezdovému a běžeckému lyžování přitom existuje. Všeobecně se označuje backcountry. Pod tento lyžařský styl se vejde na jedné straně skialpinismus kombinující lyžování a horolezectví, na druhé straně crosscountry na širokých běžkách mimo upravené stopy v panenské přírodě a mezi nimi všechna odvětví skitouringu na skialpech, běžkách i splitboardech.

Záchranu dobře zvažte

Podle alpských statistik žádá horskou službu o pomoc stále více lidí, kteří ji nepotřebují. Často jde o lezce na ferátách, kterým dojdou síly a místo sestupu případně slanění si zavolají vrtulník. Totéž se týká horolezců, kteří přecení své síly, nestačí se vrátit z túry a místo bivaku a návratu až druhý den, si také zavolají vrtulník.

Není sporu, zda volat horskou službu k úrazu, ale zda lidé zbytečně neriskují s vědomím, že jim právě vrtulník může pomoci. Přitom je přílet vrtulníku velmi stresující pro vše živé, co se v okolí nachází. Ochránci přírody po takových záchranných akcích  nacházejí medvíďata oddělená od medvědic, kamzíky spadlé ze skal, rysy opouštějící svá teritoria.

Také s ohledem na tuto skutečnost je třeba plánovat svá horská dobrodružství.