Před čtrnácti dny jsme byli domluveni, že se zúčastníme Krumlovského vodáckého maratonu s třiadvacetiletou slečnou. Odmítla.
Před týdnem jsem k účasti přemluvil ženu, která už spadá do veteránské kategorie. Onemocněla.
Nakonec musel jet můj třináctiletý syn. Celý závod se obával, že ho v cíli ohlásí jako veteránku, a on se bude stydět. Naštěstí nás moderátor nevzal v potaz a mohli jsme v klidu protnout cílovou čáru.
Zaspali jsme na startu
Hned na startu ve Vyšším Brodě pod přehradou Lipno II platíme nováčkovskou daň. Připravujeme se na poslední chvíli. Najednou se ozývá z reproduktorů, že za 15 minut se startuje.
Hážeme na sebe neoprény, balíme lodní pytel, nasazujeme helmy, plovací vesty a děláme v poklusu spoustu nezbytností před vyplutím. Táhneme kajaky k vodě.
Za deset minut se startuje. Lepíme na lodě startovní čísla, upravujeme sedačky. Koukáme na hodinky, máme ještě pět minut. Musíme se dostat do prostřední startovní lajny. Máme na to tak akorát čas.
Mazáci jsou na vodě od hodně dřív
Masa tří set lodí se dává do pohybu. Výstřel z děla! Startér ohlašuje začátek závodu. ...a my jsme ještě na břehu. Naše prodiskutovaná taktika je v háji, nemůžeme ji uplatnit, když nejsme na hladině.
Startovalo se o pět minut dříve. Mela začala tak, že ze střední lajny se utrhlo několik mladých nadržených kajakářů a zatlačili na deblkajaky v první lajně. To už startér neudržel a nechal vodáky vyrazit do závodu.
"To víš, na vodě musíš být půl hodinu před startem, abys urval dobrou pozici a pak aby ti neujeli," směje se mi místní matador v cíli, když mu o tom vyprávím.
Horečně hážeme naše mořské kajaky na hladinu, skáčeme do kokpitů a mažeme po proudu. Vzhledme k tomu, že jsou to lodě z půjčovny a my v nich sedíme poprvé, tak si aspoň osaháme jejich jízdní vlastnosti ještě než se dostaneme do kontaktu s ostatními vodáky.
Okolo nás plují desítky dalších opozdilců, dojíždíme konec závodního pole a u břehů pozorujeme vylévající nešťastníky, kteří nezvládli startovní mlýnici.
Vyšší Brod
Na prvním jezu těsně pod Vyšším Brodem řada vodáků stále ještě čeká, až se uvolní průjezd. Šlajsna vlevo je dost široká na dvě až tři lodě. Neváhám a probíjím se do ní bez pardonu. Po levé ruce jede kajakář na sjezďáku. Před námi padá otevřená deblovka do vln.
"Pusť se, vypadni," křičím na kormidelníka, který se křečovitě drží své převržené lodě. Pustí teprve, až mu přejedu po helmě ostrou přídí mořského kajaku. Jeho háčka přejede sjezďák.
Syn trochu vyměkne, a tak se má zpoždění o dvě či tři lodě za námi. Počkám na něj a sleduji, kolik lidí pod šlajsnou plave. Při tom je to nejširší a nejjednoduší sjezd ze všech devíti jezů, co nás čekají na trase z Vyšáku do Krumlova. "Na čele jsme to jeli i čtyři lodě vedle sebe," vypráví další vodák v cíli.
Herbertov
Pádlujeme v pěkně proudící vodě, držíme se hlavního koryta, i když několik vedlejších ramen láká k předjetí.
Na jezu ve Vyšáku jsme předjeli dvojici postarších Maďarů na mořských kajacích, a ti nám to teď dávají sežrat s plnou parádou. Lehkými, ale přesnými a účelnými záběry pádel se přes nás přeženou.
Na tišině před jezem se dělá zácpa. Najedeme tedy do řady lodí. Je vidět, že mnozí si nejsou moc jistí. Vjíždím do šlajsny při pravém břehu, kajak se sklopí na strmou dřevěnou šupnu a hladce projíždí skrz vlny a následující dlouhou peřej.
Ohlížím se a vidím synkův žlutý kajak napříč nad šlajsnou. Dole mi vypráví, co se stalo: "Někdo mě strčil zezadu, pak mi ještě přidrželi záď a už jsem musel manévrovat." Byl to asi pohled k popukání. Lodě čekající v řadě na splutí zastavil jako závora velký kajak s malým prckem na palubě.
Rožmberk
V poklidu pádlujeme dál. Držíme se několika maďarských závodníků na mořských kajacích a otevřených kánoích. Zase nás předjíždí dvojice seakajakářů, kteří mají určitě šest křížků na krku. Paní si chce dokonce se synkem pokecat. "I dont know," končí po chvíli konverzaci v nesrozumitelném jazyce můj parťák.
Utěšujeme se, že na jezu v Rožmberku je zase dojedeme. Jenže třetí jez je už nezaskočí a my je dlouho neuvidíme.
Jez se dá na krátkých kajacích nebo raftech skočit přes korunu, ale pevné dlouhé lodě musejí vjet do šlajsny u pravého břehu. Dlouhý úzký kanál nás bez problémů snáší proudem. Dole nám vlna cákne do obličeje a máme Rožmberk za sebou.
Startovní pole je na chvostu už roztrhané. Máme na Vltavě dost místa, ale také začíná být na vodě nuda. Zastavuji u břehu a syna posílám dopředu. Vytahuju z lodního pytle jablka od pořadatelů a čokoládu od maminky. Než zase odrazím do proudu, syn mizí v dáli.
V zatáčkách občas zahlédnu jeho žlutý kajak a oranžovou helmu, ale nemůžu ho dojet. Pádluji jako o život, předjíždím několik posádek, ale pořád ho nemám na dohled.
Dojíždím konečně první raft, který startoval z Rožmberka. Vodáci nevypadají, že by jim závodění trhalo žíly. Z boku k nim přirazil syn, nechává se snášet proudem a raftaři ho hostí klobásou a rohlíkem. Nejsem si jistý, jesli si nedává také pivo, jehož vezou pěknou zásobu. "Počkej chvíli, až dojí, pak zase pojedete," rozjařeně na mě pokřikují z raftu.
Větřní
Nuda už je nepříjemná. Pádlujeme po tekoucí vodě, ale zábava kdejaká žádná. "Pádlujte kluci, máte dobrý lodě," ozve se zezadu. Dojíždějí nás chlapi z HG sportu. Bodež by si nechválili vlastní vybavení. Kajaky Necky Looksha máme sice z krumlovského Ká servisu, ale oni je v Praze půjčují a prodávají také.
V kempu Na Pískárně je povinný výstup z vody, stometrový pochod po souši, občerstvení a hned za ním nalodění. Tím, že se pohybujeme mezi těmi, kteří nemají velké závodnické ambice, vládne tady klídek.
Každý v pohodě odloží loď, posvačí, a jede dál. My se navíc jdeme vyčůrat. Přesto jsme rychlejší než Maďaři. Zase se dostáváme před seniorskou dvojici sekajakářů.
Konečně vjíždíme na volej. Je jasné, že za chvíli budeme na jezu ve Větřní. Předjíždíme další rafty. Pádlují po někonečném voleji dost znechuceně. "Proč si nepořídíte nějaké pořádné lodě a plácáte se na měchuřině?" častuji je obvyklým úsměškem kanoistů a kajakářů. Odpověď kormidelníka je jednoznačná: "Už jsem to dneska mockrát slyšel. I ty mě sereš." To byl signál, abychom se rychle vzdálili.
Vysoký jez je vybaven úzkou retardérovou propustí. Shluk několika lodí sice nájezd komplikuje, ale pak už se jede jako na toboganu. Nízká avšak dlouhá vlna šplíchá kýble vody především do otevřenek.
Papouščí skála
Teď to půjde ráz na ráz. Ve Větřní ještě chvíli jedeme podél obrovské papírny, pak následuje pár zatáček a jsme u Papouščí skály. Šlajsna je vpravo. Jeden záchranář stojí nad jezem a dva plavou ve vodě pod ním.
Dvě kánoe se cvakají. Nás kajaky podrží. Propíchnou velkou vlnu jako párátko olivu a my pokračujeme v krasojízdě. Jenom nám vrtá hlavou, co myslel ředitel závodu Lukáš Sádlo Novosad tím, že do šlajsny zavěsil slalomářskou branku a do ní cedulku s lebkou a nápisem "Danger!"
Teprve v cíli se dozvídáme od lidí z vltavské půjčovny Putzer: "Ta branka označovala nový ostrý kámen pod šlajsnou. Má na svědomí už hodně lodí!" Díky Sádlo, tak už víme, do čeho jsme vjeli. Projeli jsme přesně středem branky a bez dotyku.
Pro další vodáky: Je dobré jet úplně vlevo u jezové kozy.
Rechle
Volej nad Krumlovem je kupodivu krátký. Maďarští senioři nás ale na něm stejně předjedou. Říkáme si, že nás zařízli už definitivně. Do cíle není daleko.
Přijíždíme k dřevěné kryté lávce přes Vltavu. Šlajsna je vpravo. Rafty a plastové kajaky mohou sešoupnout jez kdekoliv v celé jeho šířce.
Strmá dřevěná šupna v propusti nám nedělá problémy, ale vlna dole je velká. Zdá se, že obtížnost jezů přitvrzuje. Zkušenosti z divoké vody se nám tady hodily. Pod jezem číhají záchranáři připravení na upoutaném raftu.
U Liry
Vjíždíme do Českého Krumlova. Míříme doleva za Maďary. Synek mi dává přednost, aniž by tušil, do čeho jedeme. Vjíždím do široké vorové propusti. Kouknu na její konec, kde se oba Maďaři na mořských kajacích a několik otevřených kánoí navzájem loví za velké pomoci záchranářů.
Zrychlím frekvenci pádlování a mohutný válec prorazím šipkou. Syn na to kouká, lekne se, na válci zvedne špičku kajaku vysoko nad hladinu, a má to také za sebou. "Dost jsme se bál, když jsem viděl, jak tam teče voda do kopce," popisuje pocit o pár chvil později.
Mrázkův Mlýn
Projíždíme historickým centrem města. Koukám na hodinky, že bychom se měli dostat pod čtyři hodiny, jak jsme plánovali před startem.
Mrázkův mlýn je sice obtížný a spoustu deblovek už dostal pod vodu, ale na kajaku je v pohodě. Jede se dlouhou šlajsnou při levém břehu. Zákeřný je proud těsně pod ní, protože nenápadně, ale o to silněji hází lodě doprava. Kdo to nezvládne, ten plave hlavou dolů.
Jelení Lávka
Poslední devátý jez má početné publikum. Dokonce i nás, kteří projíždíme po více než třech stovkách lodí, vítá dav. A také nás opatrují záchranáři na zdi pod jezem.
Jenže Jelení Lávka vypadá hůř než ve skutečnosti. Průjezd je jednoduchý. Jede se širokou šlajsnou vlevo podél městské zdi. Pod propustí se tvoří hodně vysoký kohout. Ten může potrápit při špatném nájezdu kohokoliv na jakékoliv lodi.
Pak už následují rychle za sebou vysoké vlny a proud nás vede těsně podél zdi do klidnějších vod.
Srovnáváme se vedle sebe a společně protínáme pomyslnou cílovou pásku v čase 3:54:10 hodiny. Máme za sebou 37 km plavby. To je trasa, která se při turistickém stylu jízdy jede dva až tři dny. Končíme na 321. a 322. místě. Za sebou jsme nechali dalších sedm desítek posádek včetně obou maďarských seniorů.
Zobrazit místo Vltava na větší mapě
