České Budějovice

České Budějovice (Budweis) jsou statutární město a metropole Jihočeského kraje. Leží v Českobudějovické pánvi na soutoku Vltavy a Malše. Má 100 000 obyvatel. Budějovice byly po staletí německy mluvícím jazykovým ostrovem, teprve koncem 19. století se ve městě prosadil český jazyk, ale starostové byli až do Československé republiky mezi 1. a 2. světovou válkou výhradně Němci.

Počátkem 13. století vznikla osada Budivojovice, pojmenovaná podle Budivoje ze Železnice, dvořana českého krále Přemysla Otakara I. a nejvyššího dvorského sudího. Další důležitou osadou na území dnešních Českých Budějovic byly Stradonice, dnešní Rožnov, na obchodní cestě z Lince. Patřily Vítkovcům a tedy pozdeji Rožmberkům, nejmocnějšímu českému šlechtickému rodu vedle Přemyslovců.

Město České Budějovice založil král Přemysl Otakar II. roku 1265. Dominikáni převzali parcelu pro stavbu nového kláštera 10. března toho roku. Lokaci města provedl zvíkovský purkrabí Hirzo z Klingenbergu. Přemysl Otakar II. staveniště nového města navštívil 11. června 1265. Sepsal zde zakládací listinu kláštera v Melku a uvedl do ní "apud Budebins". Jde o první písemné zaznamenání jména města.

Královské město potlačilo vliv šlechtický vliv Vítkovců na jihu Čech. Několikasetletého nepřátelství mezi Českými Budějovicemi a Vítkovci přerušily pouze husitské války, kdy měli katoličtí měšťané i šlechtici stejného nepřítele - husity. Vítkovci město dobyli a zapálili poprvé 1278, podruhé do něj vtrhl Záviš z Falkenštejna 1279. Napětí zmírnil král Václav II., když dal městu dědičného rychtáře, za jehož správy ve městě žilo 4000 lidí. Král Jan Lucemburský navštívil město v letech 1318 a 1336. Jeho syn Karel IV. si České Budějovice oblíbil a učinil z nich časté místo svých diplomatických schůzek 1351, 1361, 1364 a 1378.

V letech 1529-1531 se v Českých Budějovicích čtyřikrát po sobě konal zemský sněm, který řešil vojenskou a finanční pomoc císaři proti Turkům. Další zemský sněm se stejným tématem se zde konal 1614.

Po bitvě na Bílé hoře 1620 skončila éra mimořádného rozkvětu města, jenž vyplýval zejména z rozsáhlé těžby stříbra, příjmů z vaření piva, obchodu se solí, suknem a z rybníkářství. Budějovičtí se ke stavovskému povstání nepřipojili a zůstali na straně císaře. Přečkali několikeré obležení, zejména vojskem Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu. Stavovské síly byly z jižních Čech vytlačeny po bitvě u Záblatí 1619, v níž triumfovala císařská vojska Karla Bonaventury Buquoye. Budějovičtí zaplatili Buquoyově armádě, aby srovnala se zemí Rudolfov, který hostil stavovská vojska obléhající České Budějovice.

Během třicátých let se díky bojům třicetileté války ve středních a severních Čechách staly České Budějovice na 22 měsíců hlavním městem českého království, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. Byly tu uložené i korunovační klenoty. Svatováclavská koruna byla skryta v kostele svatého Mikuláše, kde ji střežili Valdštejnovi vojáci a ozbrojení měšťané. Znovu byly klenoty ve městě ukryty před Švédy v letech 1634-1635. 

Roku 1803 mělo město 5815 obyvatel, ne o mnoho více než za přemyslovských časů. V napoleonských válkách bylo město 1805 obsazeno francouzským vojskem. Od prosince 1805 do ledna 1806 bylo obsazeno naopak bavorským vojskem.

V 19. století se z Českých Budějovic postupně stalo důležité centrum. Velkou roli v tom sehrálo vybudování železničního spojení, nejprve koněspřežná dráha do rakouského Lince. 1827 to byla první železnice na evropské pevnině. Jejím stavitelem byl František Antonín Gerstner. Trať byla 1869 prodloužena do Gmündu a 1871 do Vídně. Záhy byla převedena na páru. Železniční napojení na Prahu přišlo 1874.