Paklenica v létě: Velebitaški 7-

Představa je prostá. Brzy vstaneme, abychom unikli červencové výhni a než slunce rozpálí kaňon k nesnesení, budeme již ve výšinách, kde nás bude ovívat svěží mořský vánek.

Bojová taktika

Lezecká cesta Velebitaški vede v západní stěně Aniča Kuk. Celé dopoledne a převážnou část odpoledne je cesta ve stínu. Takže musíme být rychlí.

Polezeme nalehko, bereme jeden baťůžek, v jehož nitru se oproti typickému horskému žďaráko-goráčo-čokoládovému obsahu ukrývá krém na opalování, tři litry vody, sluneční brýle, lékárnička a nějaká ta tyčinka.

Déšť nečekáme. Hrozí jiné nebezpečí - dehydratace a spálení na uhel. Tenisky připneme na sedací úvazek. Aniča Kuk se schází pěšky.

Slibný začátek

Vstáváme v pět. Po nezbytných zdržovačkách, nebo-li variacích na téma oblékání sedáku, odchod na záchod, svlékání sedáku, záchod, oblékání sedáku, mazání krémem, pití, hledání zatoulané ponožky, konečně nastupujeme do první délky za 6-.

Jaj, jsem tak nerozlezená, nebo je to opravdu nějaké těžké? Na otálení není čas, slunce už vychází! Za chvíli ze mě nervozita padá, nabírám rychlost a ženu se nahoru. Lezení je nádherné, vede zcela logickou liníí, kterou tvoří vesměs spáry a koutečky.

Cesta je výborně odjištěná a mnoho vlastního jištění nevyužívám. Mezi nýty občas míjím staré skoby a přemýšlím, o kolik jinak se cítili ti, kteří cestu zdolávali, než byla sportovně přejištěna.

Po třetí délce nastává menší orientační nesnáz, na kterou jsme ovšem teoreticky dobře připraveni. Na deseti čtverečních metrech se tu setkává pět cest a je důležité nenechat se zviklat voláním nýtů, které patří k cestě zcela jiné a podstatně těžší.

Chyť se mě, houpy hou!

Dolézám ke klíčové délce 7-. Mám hroznou žízeň. Pár loků takovou žízeň neuhasí. Koukám nad sebe a vidím, že klíčové místo je dobře odjištěno. No, alespoň něco, i když mám pocit, že nedostatek tekutin se začal podepisovat na mém fyzickém stavu a do těžkého místa se mi dvakrát nechce.

Dolezu pod převis, nahmátnu jakési spoďáky. Je třeba přetraverzovat doleva a nahmatat nějaké madlo ve spáře nade mnou. Vedle mého obličeje se houpá smyčka a tolik svádí k hákování: "Chyť se mě, pak už je to hračka... houpy hou..."

Mám nějak nešikovně nohy, asi uklouznu a ta smyčka je tak blízko... Ne! Vůle vyhrává a pokouším se o čistý přelez. "Bacha," houknu ještě na Romana, udělám krok doleva a hned je mi jasné, že jsem měla jít nohou níž.

Dopadám do měkkého Romanova prokluzu. Nový pokus. Krok, dva tři, á dva tři... Jsem nad převisem. Jak to tak bývá, nakonec to bylo zatraceně lehké.

Žíznivá realita

Dehydratace dostoupila do fáze neukojitelné žízně. Jakmile přiložím ústa k lahvi, saju jako houba a nemůžu se zastavit. Silou vůle odtrhávám láhev od úst. Jsme teprve v polovině cesty, musíme šetřit!

Poslední délky dolézáme ve stavu, který se blíží šílenství. Nemyslím na jištění ani na možný pád, jenom na vodu a všechny její chladivé podoby. Celý den nic nejíme, z pomyšlení na lepkavou čokoládu v puse se nám dělá špatně.

Konečně dolézáme, je krátce po druhé hodině. Najdu v kapse balíček mentosek. V puse vytvářejí zvláštní sliny, což je v našem stavu poměrně zajímavý zážitek. Co nejrychleji balíme a scházíme.

Extáze z teplé vody

V kiosku dole kousek od parkoviště kupujeme džus a kolu. Následující extatické chvíle nejdou vyjádřit slovy. Vím, že bych neměla pít moc, aby mi nebylo špatně, ale nemůžu si pomoct. Vypiju přes litr teplé vody, která se celý den ohřívala v autě. Světe div se, je mi špatně.

Doma přijde na řadu lahev tangu. V obchodě kupujeme kolu a pár litrů džusu. Příjem tekutin během zbylého odpoledne odhadneme na pět litrů.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě 

VELEBITAŠKI SMER

Aniča Kuk
Severozápadní stěna, Paklenica

Doprava: Po dálnici A-1 okolo Velebitu, před Zadarem po pobřeží do Starigradu a Paklenice.

Prvovýstup: R. Ballon a M. Pleško. 1.-2. května 1964

Obtížnost: 3 kroky 7-AA (6a+ podle francouzské klasifikace), jinak většinou výrazně lehčí. Pomocí stabilní smyčky klesá obtížnost na 6 A1. 5 hodin lezení většinou v koutech.

Přístup: Hlavním kaňonem k informační tabuli se zakreslenými cestami na stěně Aniča Kuk. Doprava po červené značce pod stěnu. Začátek lezecké cesty je označený kovovou tabulkou.

Sestup: Pěšky 2 hodiny po vyšlapané cestě zpět na parkoviště.

Doporučené vybavení: 15 expresek, 3 zámkové karabiny, dostatek smyček, přilba, sedací a hrudní úvaz, lezečky, magnezium, prusiky, batůžek pro družstvo, nejméně 3 l pití pro dvojici, jídlo, lékárnička, krém na opalování, mobil.