Olympijský běh v Říčanech

Říčany u Prahy. Start v osmnáct nula nula. Odpípal to rozhlas místo nějakého práskání z pistolek a už se běželo. V Říčanech konkrétně od Sokolovny nad koupalištěm Jureček a pak dále a dále do lesů, kopců, hor a strání.

Šestka nebo desítka?

Tedy abychom byli přesní 5,7 kiláků nebo deset. A ta desítka v cíli taky bodla a byla krásně vychlazená. Mně tedy bodla tuplem, protože jsem si na trati vyzkoušel, jak jezdí loňské spadané listí. A klouže fakt dobře.

Nějak jsem se zakoukal jinam, šlápl mimo stezku a jel takových patnáct metrů jako na Dachsteinu. A žebrama přes šutry a kořeny. Nic moc, to vám tedy řeknu. Měl jsem kliku – za mnou běželo pár opravdu hezkých ženských a ty trnuly, litovaly, nabízely pomoc nebo vodu nebo cokoliv. Jenom ne dýchání z úst do úst, což mě trochu zamrzelo.

Všichni byli vítězové

Tedy až na mě. Já byl otlučenej jako píšťalička, ale opravdu jsem si říkal, když jsem si tak zpod trika tahal to loňské listí a snažil se nadechnout i přes ta naražená žebra, že asi fakt All runners are beautifull.

Byl to krásný letní podvečer a kromě sluníčka hřálo i vědomí, že takhle fajn bylo běhavcům v celém tomto království. No a nějakou tu kačku na olympijské konto to taky hodilo. Takže prostě dobrý.