Být v Evropě...

Tihle lidé tu však nejsou poprvé a vědí, že přijít alespoň hodinu před otvíračkou se vyplácí. Člověk se pak většinou dostane do večera na řadu. Většinou.

Shengen Neshengen

Když jsem se konečně po čtyřech dnech volání dovolala na informační linku cizinecké policie České republiky, ozvala se komisní dáma. Potřebovala jsem od ní zjistit jen přesnou adresu pobočky cizinecké policie pro občany Evropské Unie.

I ti se totiž musí po měsíci pobytu na našem území nahlásit pro případ, že by tu chtěli setrvat déle než tři měsíce. Prokázat se pasem, potvrzením o zdravotním pojištění u jedné z českých pojišťoven, deklarací vlastníka/ce domu, kde se chystají přebývat, že i on/a s tím souhlasí (pokud možno s potvrzením z katastru, že jde o skutečného majitele/ku domu) a fotografií. A formulovat si důvod svého plánovaného setrvání na našem území. Shengen Neshengen.

Fialový toner

To však člověk zjistí i na internetu, dokonce si může předvyplnit žádost – pokud ovšem má v tiskárně fialový toner, protože v černobílé verzi se formulář stává neplatným. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit proč... Prostě se to tak dělá...

Formuláře člověk dostane na místě. Ale kde? Co na internetu nikde nenajdete, je adresa pobočky pro občany Evropské Unie. Slyšela jsem historky o dvoudenních frontách na pobočce v Olšanské, o arogantním chování ze strany policejních úředníků vůči všem Ukrajincům/kám, Rusům/kám a Moldavanům/kám, kteří/ré se snaží pobývat na našem území legálně.

Vyhneme se Olšanské

Z jejich výpovědí běhá mráz po zádech. Člověk tu čeká sedm hodin na zelený formulář, aby se dostal do místnosti, kde mu jej úřednice vymění za růžový, který musí (za tři dny, dříve tu frontu nemůže stihnout vystát) donést další úřednici, která mu vydá modrý... Tedy pokud jde všechno dobře. Pak musí už jen čekat na ortel všemocných... Na ortel, na který nemá žádný podstatný vliv...

Mezi vámi se proplétají protřelí hoši, kteří vám nabízejí, že za pět tisíc máte do večera pobyt schválený, to oni už můžou zařídit, tvrdí. Platí, že úředníka si neradno rozhněvat, protože pokud se "jim nebudete líbit," dost možná skončíte u růžového formuláře navěky. Nebo doma na Ukrajině. Evropané/ky se prý však mají jako v bavlnce, naše země si přece nechce udělat špatnou vizitku...

Jdeme na Koněvovu

Olšanská se nám tak vyhnula, paní na telefonu mě poslala do zmíněné Koněvky. Nicméně hned dodala strohým tónem: "Připravte se ovšem na několik hodin čekání. A doufám, že umí česky!“ To se na cizinecké policii nedomluví ani anglicky? "Slečno, v téhle zemi je jen jeden úřední jazyk, a to je čeština!"

Jak jsem řekla, přihlásit se tu musí každý občan/ka EU, který chce pobýt déle než tři měsíce.

Čeština je zdá se ve Francii, Španělsku, Velké Británii nebo ve Švédsku tak běžná, že je prostě zbytečné, aby policejní úřednice a úředníci ovládali ještě jiný světový jazyk. V Praze se domluvíte anglicky v každém baru. Ale na úřadě pro cizince ne. Pokud se jdete zeptat na informace, odvětí vám s pokryteckým úsměvem, že Evropská Unie má sedmadvacet úředních jazyků a jedním z nich je čeština. Slečna za informačním stolem tedy nevidí důvod, proč zrovna angličtina by měla mít všude zelenou. Asi je to patriotka.

Policajti mluví anglicky, proč ne úředníci?

I kdybychom připustili, že se v řadách policistů prostě nenajdou osoby mluvící nějakým světovým jazykem (což je nesmysl a někteří dopravní a městští policisté v centru Prahy to dokazují), nenechat přeložit do angličtiny, francouzštiny, němčiny nebo do ruštiny ani nápisy informující o tom, který formulář je třeba vyplnit, ani tlačítka elektronického pořadníku, která jsou jakbysmet pouze v češtině, je už vyslovená schválnost. Většina lidí tak musí přemluvit své české kamarády/ky, kolegy/ně, nebo si najmout tlumočníka/ci.

To jen naznačuje celý přístup, se kterým se na cizinecké policii člověk setká. Od začátku do konce je s vámi totiž jednáno jako s člověkem druhé kategorie. Na obyčejnou registraci nebo povolení k přechodnému pobytu si počkáte šest hodin. Není tu dostatek židlí na sezení, a prostát tyto prodlevy je nadlidský výkon.

Těhotné, batolata, důchodci

Na těhotné ženy nebo malé děti nikdo nebere naprosto žádný ohled. Za jediný den tu čekalo nejméně pět těhotných žen a patnáct dětí do dvou let, a to více než sedm hodin. Děti se plazily po stolečcích, kývaly se na drátěných židličkách, kousaly samy sebe do rukou, prolamovaly se v podivných pózách. Malé křičely, větší se příšerně nudily. Samozřejmě nikoho ani nenapadne postavit tu malý dětský koutek a přinést pár hraček nebo obrázkových knížek.

Na celém světě jsou lidé s dětmi pouštěni ve frontách dopředu, v těch civilizovanějších zemích jsou dokonce pro těhotné ženy, invalidy nebo rodiče malých dětí zřízeny speciální přepážky. A to nemluvím o přebalovadle na ženském záchodě. Tady matky přebalovaly své děti na klíně nebo je nechaly celý den v té samé plínce.

Na zahradě asi horko nebude

Celá budova je neuvěřitelně přetopená. Čekáte hodiny a hodiny a z těch 28 °C všude kolem vám naskakuje husí kůže a zimnice. Okna na chodbě mají odmontované kliky na otvírání. Ve středu této moderní architektonicky zajímavě řešené budovy se nachází zahrada. Neudržovaná, ale aspoň něco. Tam však nesmí nikdo vstoupit. Kliky byly ze dveří pečlivě odstraněny, aby to snad někoho nenapadlo. Tahle zahrada má zůstat jen jako lákadlo za sklem pro všechny cizáky, kteří by si chtěli odpočinout pod stromem nebo pro jejich děti, které by si tu snad chtěly hrát a přežít tak poněkud důstojněji ty dlouhé hodiny čekání.

Otevřít si v téhle budově nervozity občerstvení nikoho nenapadlo, nebo mu to možná nebylo povoleno. Snad na to nezbyl prostor. Pod budovou je supermarket, kde si většina hlady šilhajících cizinců/ek kupuje bagety a rohlíky se salámem. Jedí je pak v jediné veliké čekárně pro všechny za přísných pohledů ženy od informací. Jen čekají, až na ně zavolá ochranku – drobí.

Paranoidní stres z nervozity

V této atmosféře propadne každý člověk velice brzy nervozitě a ve stresu se začíná sám chovat jako hrubián. A tak se lidé navzájem nepozdraví, ani když spolu jedou ve výtahu. Obrovský časový prostor, který by mohli strávit spolu, ukrátit si ho povídáním nebo vyměňováním zkušeností, vyplňují nevraživými pohledy a do jednoho úzkostně sledují jedinou obrazovku, ukazující čísílka.

Před nimi už na stejný požadavek čeká jen sedmdesát lidí. Ale je otevřená jen jedna přepážka. Příkře se po sobě dívají a nenávidí se – kdo ví, třeba jsou to zrovna ti, kvůli kterým tady musím ještě tři hodiny čekat. Nervózně odcházejí kouřit a nervózně se vracejí, aby je snad někdo náhodou nepředběhl. Oblak cigaretového dýmu před vchodem je téměř hmatatelný.

Navzájem se osočují a pomlouvají se. Jsou si navzájem totiž jedinými cíly, hromosvody, místy, kde mohou svůj hněv na celý systém vybít. A tak jste svědkyní hádek o národě agresorů, kteří násilně vyhnali Sudetské Němce z jejich domovů a ještě to pak posvětili dodnes nezrušitelnými Benešovými dekrety, vyžírků, kteří vstoupili do Evropy jen aby tu zbohatli, východňárů, kteří si léčí mindráky na bezbranných, a rasistů, kteří se bojí pustit si do země kohokoliv jiné barvy pleti, kultury nebo náboženství.

A stydíte se, protože na tomhle místě agrese a byrokratické zpupnosti to vypadá, jako by to byla pravda.