Jak se cestuje do Antarktidy

Cestovatel Rostislav Sedláček rozmlouvá o své cestě do Antarktidy.

Jsi často na cestách. Jak jsi se k tomu dostal?

Ve skautském oddíle jsem nasadil toulavé boty, které mám na nohou dodnes. Pak to byly putovní tábory, dovolené s rodiči, první samostatné výpravy do hor v Rumunsku a Bulharsku, prostě tam, kam nás komunista pustil. V 18 letech jsem s kámošem začal lézt. Nejprve to byly skalky v okolí, později Tatry a po převratu Alpy. To už byl jen krůček k nejvyšším pohořím. Nakonec mě cestování a touha po dobrodružství zavedla do nejzazších míst naši planety.

Co se ti na jednotlivých oblastech nejvíce líbilo?

Nejraději se zúčastňuji expedic mířících do opuštěných hor a akcí zaměřených na poznávání a studium etnik žijících primitivním způsobem. Nicméně každá výprava do přírody mi dává pocit svobody a chvilkové izolace od civilizace a všedních dní.

Která země se ti nejvíce vryla do paměti?

Hmm, to je těžké… co se týče přírody tak asi Patagonie a Antarktida. Vezmeme-li v úvahu zvířata a lidi, tak jednoznačně Afrika. Kdybych měl doporučit nějakou romantickou pohodovku, volil bych Karibské ostrovy. Ale i u nás v Evropě je krásně. Korsika a švýcarské Alpy na mě udělaly velký dojem a rád se tam vracím.

Odkud bereš peníze na cestování?

Každý si lehce spočítá, že to není levná záležitost. Upřednostňuji cestování v malých skupinkách dvou až čtyř lidí naladěných na stejnou vlnu. Nejprve trávím spoustu dní na netu hledáním informací o dané destinaci, další čas zkonzumuje vyhledávání levných a vhodných letů a zařizování víz a v neposlední řadě samotné plánování itineráře podle mapy a jiných materiálů. A kde na to beru? Je to o prioritách; někdo má v práci pohodu, je brzy doma, jde si na tenis nebo se projet na kole a dovču tráví někde v tuzemsku. Já pracuji do pozdního odpoledne, přičemž po večerech ještě stříhám filmy a upravuji fotografie na výstavy, což je vedlejší příjem. Pak si to užiji na expedici do exotických zemí či jiných nevšedních míst.

Co tě přitáhlo do země ledu?

Chtěl jsem si splnit jeden ze svých snů a stanout na všech kontinentech světa. Kromě toho jsem toužil spatřit tučňáky na vlastní oči a natočit o nich krátký dokument.

Jaký byl běžný den na lodi?

Budíček byl každý den v půl osmé a den začal vydatnou snídaní. Program se skládal ze dvou až tří výletů na pevninu během jednoho dne. Dopoledne jsme jeli jednou, pak jsme vrátili na loď, kde byl připraven oběd a po něm byla obvykle nějaká přednáška na téma dobývání Antarktidy, její fauny, geologie a počasí. Potom byl opět výlet na pevninu, zpět na večeři a po večeři zase. Na pevnině jsme pozorovali tučňáky, tuleně a různé druhy vodního ptactva. Velkým zážitkem byla plavba zodiacem do překrásné zátoky Paradise Bay, kde jsme rozráželi ledovou tříšť. Všude kolem je krystalicky bílá panenská příroda, která ostře kontrastuje s modrými, zelenými a tyrkysovými krami různých odstínů a velikostí.

Přálo vám počasí? Jaké teploty jsou tam běžné?

Vzrušujícím a nezapomenutelným okamžikem byla polární noc, poněvadž jsme se dostali až za jižní polární kruh, kde mezi dnem a nocí byl jen nepatrný rozdíl. Slunce se jen dotklo horizontu a po chvíli se zase vy dalo na pouť oblohou, tudíž se nesetmělo. Mnoho lidí se domnívá, že v Antarktidě musí být zima jako v mrazničce. V létě tam však bývá v průměru kolem nuly. Na ostrově Deception Island jsme se dokonce koupali v oceánu. Je tam totiž stále činná sopka. Párkrát nám také krátce zasněžilo.

Přihodila se vůbec nějaká nepříjemnost?

dyž jsme pluli Drakeovým průlivem, dostali jsme se do hrozného větru. Při osmimetrových vlnách většině z nás začalo chutnat až na Silvestra.

Máš doporučení na závěr?

Na Antarktidu se nedá dostat individuálně, a proto se tam jezdí přes zahraniční agentury, kteří to mají skutečně zmáknuté do detailů, takže není potřeba dělat si před cestou starosti s jídlem, fyzickou nebo psychickou přípravou. Přál bych každému, aby si splnil svůj sen a dostal se na Antarktidu, dokud tam stále vládne příroda a ne člověk.