Jsme poněkud ustrašená země na obchod i turistiku

Pavel Činčera je zároveň předseda výkonné rady a jeden ze zakladatelů BEZK, spolku zabývající se vzdělávací a konzultační činností v životním prostředí a ochraně přírody. Spolek vydává respektovaný internetový deník Ekolist, dřívě tištěný časopis stejného jména. BEZK je bývalé Brontosauří ekocentrum Zelený Klub v Praze. 

Liší se čeští cestovatelé od ostatních?

Myslím, že téměř vůbec. Snad jenom, že je více potkávám v postsovětském prostoru, protože se tu zvláště starší generace, do které se už také počítám, cítí bezpečněji a orientovaněji. Hraje v tom roli ruština a znalost mentality.

Není sovětská minulost už pryč?

Ve střední Asii je vliv sovětského impéria stále zřetelný. Od Ruska po Mongolsko je sjednocené uvažování lidí, tradice, obchodní i společenské zvyklosti. Hodně to tmelí ruština, kterou se v teritoriu mluví, anebo ji aspoň důležití lidé dobře rozumí.

Cestují sem tedy Češi na výlety?

Nejen na výlety! V zemích bývalého Sovětského svazu se dost potkávám se třemi druhy lidí z Česka – turisté a horolezci míří do zdejších úžasných hor, především na Kavkaz, Kazbek a do Fanských hor. Konzultanti v průmyslu a energetice mají velkou výhodu ve znalosti ruštiny, a proto mohou pracovat v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kazachstánu a dokonce i v dalekém Mongolsku. Nakonec mě překvapilo, kolik tu vídám vojenských kontraktorů, což jsou nejčastěji ti, kteří dříve prošli českými armádními nebo policejními jednotkami.

Mluvíš jenom o Češích?

To samozřejmě ne. Nejvíc vojenských kontraktorů, které jsem ve střední Asii i Africe potkal, byli Srbové. Největší množství turistů ve středoasijských horách byli Poláci. Konzultanti ve střední Asii a na Balkáně byli často Ukrajinci, občas nějaký Čech, dost lidí ze západní Evropy i zámoří.

Jedním dechem se zmiňuješ o pracovních i turistických cestách.

Abys jel pracovat do takových exotických a nejistých zemí, jako je Tádžikistán, nebo třeba Nigérie, musíš být trochu dobrodruh. My máme možná trochu víc v krvi outdoorové aktivity ze skautského a pionýrského dětství, vyrážíme proto po práci na hory, na řeky, prozkoumáváme města. Konzultanti ze západu jsou trochu zdrženlivější, ale poznal jsem mnohé, kteří v rámci svých cest běhají anebo jezdí na kole. Není to žádná rarita.

Necítíš rozdíl mezi námi a bohatšími zeměmi v penězích?

Ve financích to nebude. Jako příklady bych uvedl Německo, Polsko a Velkou Británii. My jsme z jednoho pohledu konzervativní a poměrně bohatá země, ovšem z druhého pohledu se dá říci, že jsme ustrašený stát. Dá se to doložit v obchodě i cestování. Celých 86 % našeho exportu míří na trhy Evropské unie, čili v podstatě do domácího, předvidatelného a bezpečného prostředí k dobře známým sousedům. Občas se nějaká velká firma uchytí v Tádžikistánu, v Turecku, když se pokusila v Kyrgyzstánu, byl z toho průšvih, a Kellnerovy aktivity v Rusku a Číně raději nepočítat. Zároveň naprostá většina Čechů směřuje na dovolenou do Chorvatska, zbytek do alpských zemí a jen minimum do vzdálenějších a drsnějších destinací.

Spousta našich investic, zboží a služeb jde mimo Evropsku unii přes Němce. Cítíme v tom zase bezpečí. Typické je to třeba do Íránu. Českým byznysmenům stejně jako turistům řekli jejich maminky, že jim Íránci uřežou hlavy hned, jak vstoupí na perské území. A oni tomu věří. Kdežto Němci jsou s Peršany zadobře v obchodu i cestovním ruchu, protože mají k sobě navzájem úctu a zároveň vědí, co od sebe navzájem čekat.

Když jsi mluvil o konzervativním Česku, chtěl jsi zmínit i Poláky?

Ačkoliv Poláci jsou jistě chudší než my, bez obav vyrážejí ve velkých počtech daleko na východ Evropy nebo až do Asie. Nakopnou své třicet let staré motorky a klidně se s nimi dostanou až do vysokohorských průsmyků pod Kazbekem nebo v Pamíru. Mimochodem vypozoroval jsem, že sedlají nejčastěji prastaré modely Honda Africa Twin.

Pro Poláky je přece národním sportem chůze.

Proto je také potkáš ve všech pohořích světa jako turisty, trekaře i horolezce. Někdy je těžko rozeznat je od dalších náruživých turistů Izraelců. Ti mají rádi z této oblasti Gruzii, Uzbekistán a Tádžikistán.

A ještě Britové?

Ti se snad rodí přímo s globálním myšlením. V podnikání i cestování přemýšlejí rovnou planetárně. Když zakládají firmu, tak rovnou s celosvětovou působností. Když cestují, tak je moc nezajímají státní hranice a snad ani kontinenty. Jistě na to má vliv angličtina, ale také dřívější námořní dominance, ovládnutí kolonií a dnes globalizace a jistý pocit odpovědnosti za chod světa.

Rozhovor s Pavlem Činčerou byl pořízen v rámci rozsáhlého článku Češi na cestě kolem světa v Lidových novinách 13. ledna 2017.