Kávu piju z kelímku s náhubkem

Kelímky se navíc zakrývají umělohmotným náhubkem. Je to praktická věc, když pasuje.

Může zabránit případnému rozlití kávy, které se ve zdejších podmínkách téměř rovná potopě. Nepasuje ovšem vždy.

S kávou se chodí

Poměrně malé množství lidí zde s kávou sedí u kavárenského stolku. Mnohem častěji drží v ruce a někam jdou. Chtěla jsem se ve školní kavárně vyhnout kelímku, a proto jsem si objednala espreso.

Tak malý kelímek jsem totiž nikdy neviděla, a předpokládala jsem tudíž, že preso se pije uvnitř ze šálku. Dostala jsem čtvrtlitrový kelímek se slzou kávy na dně a byla zklamaná.

Téměř všichni sportují

Absolutní většina studentů, studentek a celkově obyvatel DC každý den sportuje a běhá. Nebo to minimálně předstírá nošením teplákové soupravy. Jak sport, tak tepláky mě velice odpuzují a iritují, obzvláště jsou-li adidasky zkombinované se sytě zeleným vlněným kabátkem z HaM.

Skoro nikdo nekouří

Přiznávám, že jsem sport nikdy neměla dvakrát v oblibě, ale ve zdejších podmínkách mě dokonce dohání k tomu, že jím více čokolády a více kouřím. Což je ovšem obtížné, neboť jen pár dní před mým příjezdem se z DC stalo nekuřácké město.

Není tu jediný bar, kde bych si mohla zapálit. Tvrdohlavě tudíž postávám před kolejí a báním a otevírám dveře růžolícím dívkám a hochům, kteří se vracejí z posilovny. Dívají se na mě se směsicí podezíravosti a zvědavosti, neb si své cigarety balím, mám dredy a v jejich očích tudíž drze pokuřuju špeky. Nevadí.

Jeden z mých prvních dojmů byl, že tu po ulicích chodí málo lidí. Není to tak úplně pravda. Akorát ulice jsou široké šestiproudé, domy masivní betonové a lidé tudíž malí. Navíc chodí téměř výlučně sami, ve skupinkách pouze v pátek a v sobotu.

Kdo koho reprezentuje?

Nedávno jsem si uvědomila, že mé dvě spolubydlící se ve vztahu ke mně považují za reprezentantky americké kultury. Je to pochopitelné, mám k nim nejblíž, vídám se s nimi nejčastěji, jsem poměrně dobře obeznámena s jejich zvyky.

Nicméně mi to došlo až ve chvíli, kdy byly ovíněné a výmluvně se mi k tomu přiznaly, že se snaží Ameriku reprezentovat co nejreprezentativněji. No dobře. Záhy jsem si však s hrůzou uvědomila, že i ony mě považují za reprezentantku české kultury.

Ó hrůzo. Teď si asi myslí, že si ženy v Čechách neholí nohy, nedívají se na televizi a žehlí si trička. Všem ženám v Čechách, které si holí nohy, dívají se na televizi a nežehlí si trička se tímto omlouvám za pokroucený obrázek, který si zde o nich mé spolubydlící udělaly.

Vytvářím mimoděk nové stereotypy? Kde je (a existuje vůbec) pro ně hranice mezi Zuzanou a spolubydlící z Čech.

Zdroj: tisková agentura gitA