Pamír highway motorkách: Češi procestovali sedmitisícové pohoří během dvou týdnů, teď chystají film

Ačkoliv oba pochází z různých koutů České republiky – jeden ze Staré Huti u Dobříše na Příbramsku a druhý z Humpolce – mají mnoho společného. Kromě toho, že v mládí vyrůstali na venkově, je to především láska k cestování a motocyklům. Právě tyto dvě záliby se David Otava a Vladimír Bedřich rozhodli jednoho dne spojit dohromady a iniciovali založení klubu motorkářských nadšenců, v jehož rámci spolu s dalšími kamarády podnikají cesty napříč celým světem. 

"Celkem je nás sedm a všichni patříme do generace, která vyrůstala na pionýrech, simsonech či babetách. Přestože dnešní doba nabízí různé a mnohem komfortnější způsoby, jak poznávat svět, cestování motorce má v tomto směru své kouzlo a představuje určitou formu svobody. Člověk si vezme jen pár nezbytných věcí, sedne na motorku a jede," shodují se David s Vladimírem.

REPORTÁŽ: Jak se leze na Pik Lenina?

Kdy jste začali společně cestovat na motorkách?

DO: My dva jsme se potkali poprvé v roce 2016, kdy jsme společně s Vláďovým bratrem Jiřím vyrazili do Jeseníku. Tam kluci přišli s první plánem, kterým byla cesta do Rumunska.

VB: Nutno podotknout, že zpočátku jsme vůbec nepřemýšleli nad tím, že bychom založili nějaký společný klub. Nejen nás dva, ale i další členy ovšem spojovala touha podnikat různé dobrodružné cesty po světě, poznávat nové lidi, odlišné kultury a sbírat nové a nové zážitky. Po naší první společné cestě bylo hned jasné, že se nejednalo o cestu poslední.

Na základě čeho si vybíráte destinace, které hodláte následně navštívit?

DO: Obecně vycházíme a čerpáme ze svého rezervoáru, který tvoříme na základě různých cestopisů nebo knih, článků, kde se dozvídáme o zajímavých místech na světě. Každý jsme však orientovaný trochu jiným směrem. Já osobně preferuji spíše poznání západního světa a obecně jsem spíš člověk, který má rád se rád komfort, který nabízí dnešní doby.

VB: Já to mám úplně opačně. Za mě platí heslo: čím více na východ tím lépe. A naštěstí se mi ho dosud daří v naší skupině prosazovat.

Jaké země jste dosud procestovali?

DO: Kromě již zmíněného Rumunska jsme například kompletně projeli Balkán nebo jsme vyrazili do Maroka. A musím se přiznat, že i já jsem nakonec našel v těchto východních zemích zalíbení. Je to po všech stránkách něco úplně jiného, než na co jsme „my ze západních zemí“ zvyklí…

VB: To ovšem neznamená, že bychom vůbec necestovali do západních zemí. Během covidu jsme byli třeba v Norsku, procestovali jsme Alpy nebo Španělsko a spoustu dalších zemí, kde jsme posbírali mnoho zážitků, poznali různé kultury, skvělé lidi, ochutnali nezvyklá jídla… A právě tohle všechno je kromě lásky k motorkám to, co nás na tom nejvíce baví.

Přitom cestování na motorkách je do velké míry nebezpečné…

VB: Cestování na motorce je samozřejmě vždy nebezpečnější než v autě. Proto potřeba mít na zřeteli spoustu věcí. Nejde pouze o rychlost, ale také například o volbu vhodného stylu jízdy v konkrétním terénu nebo nadmořské výšce. K tomu potřebujete zkušenosti a mít motorku takzvaně v ruce. Zároveň se musíte soustředit na každou vteřinu jízdy, ale i tak se dříve nebo později stane, že z motorky spadnete. Pořád jste jen na dvou kolech…

DO: Další, co musí člověk z hlediska bezpečnosti určitě zohlednit a nepodcenit je denní plánování. Musíte si uvědomit, že třeba 150 kilometrů jedete v několikatisícové nadmořské výšce na motorce čtyři až pět hodin. Musíte při tom počítat i s určitými časovými prodlevami, jelikož nikdy nevíte, co vás potká. Zároveň však musíte vždy včas dorazit do vašeho denního cíle, který si vytyčíte, protože jinak to může být velký problém.

O tom byla i vaše nedávná poslední cesta do Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Proč jste se rozhodli vyrazit právě tam?

VB: Tuhle cestu už jsme měli v plánu delší dobu. Byl to jeden z mých nápadů, který jsem Davidovi nadhodil s tím, že naším cílem bylo ujet během čtrnácti dnů tisíce kilometrů a procestovat sedmitisícové pohoří Pamír.

DO: Tohle pohoří je unikátní tím, že napříč vede takzvaná Pamír highway, což je bývalá dálnice, po které se dá prakticky celé pohoří přejet právě dopravním prostředkem. Z cestovatelského pohledu bych to přirovnal trochu k Route 66, ovšem s tím rozdílem, že Pamír Highway není pro každého…

Mají tyto země na základě vašich zkušeností a dle vašeho názoru něco společného s Českou republikou? Případně v čem vidíte naopak největší rozdíly?

DO: Pojítka by se určitě našla. Zajímavostí například je, značnou průmyslovou část kyrgyzstánského města Biškek vystavěli v dřívějších sovětských dobách čeští, potažmo českoslovenští dělníci.

VB: České občany velmi dobře. Jsou si vědomi, že jim řada z nich v minulosti pomohla. Ať už z hlediska průmyslu, infrastruktury a mnoha dalších věcí. Právě v ochotě, laskavosti a vděčnosti tamějších obyvatel bych pak viděl také možná největší rozdíl, což nás i velmi mile překvapilo. Bohužel, pořád je znát, že se tyto státy nevymanily z pod vlivu Ruska a tím pádem je to pro nás úplně jiný svět a asi ještě dlouho bude…

Zmiňujete Rusko… Neměli jste vzhledem k aktuální situaci ve světě trochu obavy vypravit se do těchto zemí? A potřebovali jste nějaká speciální povolení? 

VB: Obavy jsme měli. Asi největší z toho, že tyto země udržují člověka v permanentní nejistotě s ohledem na to, co smí nebo nesmí. Na začátku jsme tedy nějaký plán cesty, ale pak jsme například i od našeho ministerstva zahraničí dostali zprávy, že na nějaká místa z bezpečnostních důvodů nemůžeme, takže jsme museli shánět nejen speciální povolení, víza, ale také se často informovat u lokálních kontaktů a mnohdy také improvizovat.

DO: Byla to pro nás zcela nová situace, protože doposud nám v rámci našich cest stačilo prakticky jen zajistit transport motorek a letenky. Nic dalšího jsme řešit nemuseli. Tentokrát jsme do poslední chvíle nevěděli, zda přejedeme hraniční přechody a bude do jednotlivých zemí vpuštěni. Pro nás, co žijeme v Schengenském prostoru, je to něco momentálně něco těžko představitelného, jelikož se dostaneme kamkoliv. Ale ne všude na světě je to stejně.

Nejen o tom se ostatně bude moci přesvědčit i široká veřejnost, jelikož právě cesty po Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu chystáte dokumentární film. Bude to vaše premiéra?

DO: Dosud jsme se soustředili především na publikaci krátkých videí z cest na sociálních sítích a tvoření krátkometrážních filmů, které se objevovali na YouTube. Tohle bude náš první větší film a troufám si říct, že diváky čeká zhruba 45 minut plných zajímavých momentů, zábavy i napětí.

Jak náročné je natáčení při takových cestách?

DO: Obecně cestování na motorkách je o tom, že s sebou vezete pouze nezbytné věci. Mít u sebe na motorce klasickou kameru není ve vašich možnostech, proto natáčení probíhá na GoPro, případně mobilní telefon – naštěstí dnešní technika je velmi kvalitní. Ovšem záběry z jízdy zase nejsou až tak zajímavé, proto jich použijeme jen pár na prolnutí záběrů. Při natáčení se zaměřujeme hlavně krajinu, lidské příběhy a momenty, které nás během cesty potkají…

PAMÍR: Sněžný leopard

Projekce proběhne 15. a 17. listopadu v příbramské restauraci u Pletánků. Můžete nastínit na co se mohou potenciální návštěvníci těšit?

VB: To je otázka především na Davida, který je hlavní režisér a střihač.

DO: Velká část bude samozřejmě o Pamír highway, kterou chceme představit široké veřejnosti, jelikož si troufám říct, že prakticky nikdo nemá reálné představy o tom, co to všechno obnáší. V tom by měla spočívat hlavní message a unikátnost našeho filmu. K tomu jsme během naší čtrnáctidenní výpravy překonali řadu překážek, nasbírali spoustu zážitků a poznali několik lidských příběhů, o které se chceme také podělit s návštěvníky.

Jaké další cesty plánujete do budoucna? 

DO: Jak už padlo, hlavním iniciátorem našich cest je Vláďa, takže my ostatní teď s napětím čekáme, s čím zase přijde.

VB: Něco v hlavě mám, ale zatím bych nechtěl nic prozrazovat – možná až na filmové projekci, která nás čeká, takže kdo chce vědět více, ať za námi zavítá. Jen napovím, že by se mohlo jednat o kontinent, na kterém jsme společně ještě nebyli…