Spějeme k ježdění pro radost

V souvislosti s pětadvacetiletou publikační činností jsme se Jiřího Říhy z nakladatelství Cykloknihy zeptali na pár věcí, které nás zajímaly. V odpovědích shrnul svoji celoživotní cyklistickou dráhu.

Jestli chcete vědět víc, není nic jednoduššícho, než zajít na brněnský veletrh Sport Life a zastavit se u jeho výstavního stánku.

Jak jste s cyklistikou začínal?

Kromě běžného ježdění na kole od dětství jsme s kamarády později vyráželi stále dál od domova. Sice ještě bez nějakých konkrétnějších cílů, ale už s vzrušujícím pocitem poznávání dálek. Na prahu dospělosti jsem potkal člověka, který výrazně ovlivnil můj další život, nejen ten cykloturistický. Jmenoval se Jan Kraus a měl přezdívku Šiwo. Vedl u nás v Plzni cykloturistický oddíl mládeže, který byl v podstatě založen na principech skautingu, v tehdejší době zakázaného. Do tohoto oddílu jsem v roce 1975 vstoupil, později jeho vedení přebral a pak ho vedl dalších dvacet let.

Jaké cyklistické tiskoviny jste vydával za socialismu?

V tehdejší době jsem byl členem ústřední komise cykloturistiky Svazu turistiky, což je dnešní Klub českých turistů. Vydával jsem doslova na koleně zpravodaj Cykloturista, který byl spíš takovým samizdatem. Rozmnožoval se pomocí přísně evidovaných cyklostylových blan. Začínal v roce 1983 na počtu 150 kusů rozesílaných mezi známé a těsně před Listopadem už byl náklad desetinásobný 1500 kusů. V příštím roce uplyne od těchto začátků 25 let.

Proč jste se vrhnul právě na novinářskou a vydavatelskou dráhu?

Při všech těchto činnostech jsem pochopitelně normálně chodil do zaměstnání. Dělal jsem technika ve výpočetním středisku dráhy. Když po revoluci velké sálové počítače nahradila jiná výpočetní technika, tak České dráhy celý náš podnik rozpustily. Řešil jsem co dál a s manželkou a ještě s kamarádem Ivanem Vančatou nás napadlo zkusit se živit vydáváním cykloturistického časopisu. Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme, jestli nás to uživí. Ukázalo se, že ano a vytrvali jsme ve vydávání Cykloturistiky osm let.

Z Cykloturistiky jste udělali nejúspěšnější cyklistický časopis. Máte na to nějaký recept?

Nevím, jestli byla Cykloturistika přímo nejúspěšnějším cyklistickým časopisem, ale rozhodně se nemusíme ani v dnešní době za její tehdejší úroveň stydět. Recept je asi následovný: obklopit se schopnými lidmi, nadchnout je pro věc a pak už jen pracovat tak, až někdy padáte na hubu.

Proč jste ho prodali?

Právě proto, že už jsme nemohli dál. Dostali jsme Cykloturistiku v minimálním personálním obsazení až na řádný měsíčník o 64 až 100 stránkách. V roce 2002 přišly do Plzně povodně a vypláchly nám náš archiv. Přišli jsme o spoustu písemností, fotek, diáků, časopisů, vzácných knih. Najednou toho bylo nějak moc. Potřebovali jsme oddechový čas.

Jste spokojen s jeho dalším vývojem? Je to přece jen vaše dítě, které jste poslal do světa, aby žilo samostatně bez vás.

Na tuto otázku bych, s dovolením, nechtěl odpovídat.

V jakých nákladech se pohybují knihy o cyklistice v Česku? Předpokládám, že to nebudou desetitisíce, protože nejsme zemí, která šílí po idolech jako třeba Pantani na silnici nebo Pezzová v terénu.

Náklady knih s cyklistickou a cykloturistickou tematikou se v Česku pohybují v současné době do pěti tisíc kusů. I to už je pěkný náklad a když ho prodáte, můžete být na výsost spokojeni. Dost titulů ale tohoto nákladu nedosahuje a pohybuje se někde mezi dvěma až třema tisíci. Jsou ale tituly, které dotiskujeme nebo vydáváme opakovaně. Příkladem je autor Honza Vlasák, jemuž v těchto dnech vydáváme už třetí vydání Ze života cyklotrempa.

Kdo cyklistické knihy kupuje? Jsou to šílenci, kteří z kola neslezou, jak je rok dlouhý, nebo obyčejní lidé, kteří se svezou párkrát v létě k rybníku a okolo chalupy?

Kdo všechno si naše knihy koupí, přesně nevíme. Podle našich poznatků jsou to spíš ryzí cykloturisté. Mohou mezi nimi být – a určitě jsou – i šílenci v dobrém slova smyslu, kteří celý rok neslezou z kola. Ale pro bajkery, kteří se nechají vyvézt lanovkou na kopec, tam vypnou mozek a řítí se po sjezdovce dolů, naše knihy nejspíš nejsou.

Jak vidíte podnikání ve vydavatelské branži?

Podnikání v této branži je u nás jedna velká džungle. Nejslabším článkem je distribuce. Stalo se nám vícekrát, že některý z distributorů odebral knihy, prodal je, ale peníze jsme nikdy neviděli. V jednom takovém případě jsme nebyli postiženi sami. Dotyčný velkovydavatel a distributor PhDr. Ivo Železný zanechal mezi 54 nakladateli celkovou sekeru přes osm miliónů korun. Vyhlásil na sebe konkurz, před nímž ale vše šikovně vyřešil. V našem podnikatelském prostředí je bohužel nepostižitelný.

Jak jsme na tom proti cizině?

Oproti cizině máme daleko výpravnější knihy, ty cyklocestopisné určitě. Kolikrát se stalo, že nám byla k vydání nabídnuta zahraniční kniha nějakého cestovatele, ve které nebyla ani jediná fotka! U nás něco nepředstavitelného. Zahraniční knihy mají ve většině případů měkkou brožovanou vazbu, české jsou pěkně vázané v pevné vazbě.

Kam směřuje cyklistika?

Cyklistika po všech těch dopingových skandálech profíků jednoznačně spěje k ježdění pro radost. To může mít třeba podobu cyklomaratonů, kde je ochotno potrápit své tělo až tři tisíce lidí najednou, nebo může jít o vyloženě rekreační ježdění s přáteli, s rodinou, s dětmi. Vždycky, když v létě zastavíme s kamarády u nějaké hospůdky a zasedneme do předzahrádky, říkáme: "A teď začíná ta pravá cykloturistika."

Co by udělalo tuzemským cyklistům největší radost?

Nevím přesně, co by udělalo radost všem tuzemským cyklistům, ale mně osobně by radost rozhodně neudělaly další kilometry současných pseudocyklotras, na jejichž vyznačování se v dnešní době vyhazují zcela nesmyslně obrovské peníze. Rád jezdím po vedlejších silničkách, sem tam zajedu do terénu a stačí mi pořádná mapa. Nemusím mít před každým silničním ukazatelem ještě žlutou cykloznačku s totožným cílem. Stačila by mi snad jen větší ohleduplnost řidičů k nám cyklistům.