Pád do ticha / Touching the Void

A to by měl udělat každý, protože ten zážitek za to určitě stojí. V počátku jsem se trochu zalekla trošku surové kamery, vybledlých barev, krkolomných záběrů, z nichž se točí hlava, a formy dokumentu. Hrané pasáže byly prokládány záběry ze studia, kde hlavní "skuteční" protagonisté vzpomínali na své zážitky.

Mráz běhá po zádech

Ale teď vím, že to byl ten nejlepší způsob, jak co nejautentičtěji popsat události, které se staly dvěma mladým horolezcům v roce 1985 v Peru na svazích hory jménem Siula Grande. Jizvy na tvářích a výraz v očích při popisování událostí dodávaly celému filmu neuvěřitelnou atmosféru. Až běhal mráz po zádech.

Celý příběh je neuvěřitelný. Veškeré pocity a myšlenky jsou popisovány s naprostou upřímností. Když Simon Yates popisuje chvíle, kdy ho napadlo zraněného parťáka Joea Simpsona nechat v horách, protože jeho zranění ohrožovalo i jeho život, nechápete, jak to může říci celému světu. Anebo když ho pak musel odříznout z lana, na němž visel, aby zachránil alespoň svůj život, nezdráhá říct, že mu rozhodování netrvalo nijak dlouho.

Celý příběh patří mezi horolezecké legendy. Ukazuje jednání a myšlení člověka na hranici smrti. Některé okamžiky jsou kombinací tragické komedie a beznadějnosti. Například když se Joe plazí na pokraji vysílení s halucinacemi a v uších mu zní pořád dokola Boney M (Brown girl in the ring, šalalalala...). Nemá je rád a ne a ne se jich zbavit. Pro mne to byla fascinující podívaná, naprosto unikátní zážitek. Jestli mohu doporučit, ještě dnes si na tento snímek zajděte do kina.

Ještě dodávám, že se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, aby po skončení nějakého filmu v kině nastalo hrobové ticho a všichni se ze sálu vykradli bez jedineho slova. Tak přesne to dopadlo poté, co dojely poslední titulky a rozsvítilo se...

Klíčové okamžiky

podle knihy Joe Simpsona: Setkání se smrtí

Drama se odehrálo při sestupu severním hřebenem Siula Grande 6356 m po úspěšném prvovýstupu západní stěnou.

Prudce jsem popojel dolů a rozhoupal se na laně. Když jsem se podíval na stěnu, uvědomil jsem si, že znovu sestupuji dolů. Simon mě začal spouštět. Trhl jsem hlavou, abych odehnal letargii. Neměl šanci. Bylo mi jasné, že doufá, že mě spustí až dolů dřív, než se dostane k uzlu. Tajně jsem věřil, že se mu to podaří, ale s jistotou jsem věděl, že se to podařit nemůže.

Zakřičel jsem do noci varování, ale odpověď žádná nepřišla. Můj sestup pokračoval. Podíval jsem se dolů a uviděl pod sebou trhlinu. Viděl jsem ji zcela jasně. Při pohledu nahoru jsem už horní hranu stěny nerozeznal. Lana se ztrácela ve vírech sněhu.

Ucítil jsem v laně slabé trhnutí, pak ještě jedno a potom jsem se konečně zastavil. Uplynulo půl hodiny. Přestal jsem na Simona volat. Věděl jsem, že je ve stejné situaci jako já, že se nemůže ani pohnout. Zemře buďto v posedu nebo bude stržen dolů váhou mého těla. Stane se to, jakmile ztratí vědomí. Napadlo mě, jestli zemřu dřív než on.

Na laně jsem visel mimo dráhu největších lavin. Simonovi však musí být ještě větší zima než mně. Každá myšlenka na smrt, ať moji nebo jeho, postrádala jakékoliv emoce, bylo to velice věcné uvažování. Byl jsem příliš unavený, abych si dělal starosti.

Napadlo mě, že bych snad tvrději bojoval, kdybych byl vystrašený, ale pak jsem tu myšlenku zamítl. Při navazování smyček jsem vystrašený byl a pranic mi to nepomohlo. Toni Kunz, který umíral ve stěně Eigeru, bojoval a bojoval. Nikdy bojovat nepřestal a pak se najednou, stále bojující o život, zřítil mrtvý do lana. Zachránci viděli, jak umíral.

Bylo zvláštní být teď ve stejné situaci a přitom nebýt vyvedený z míry... je to snad mrazem? Už to nepotrvá dlouho. Nevydržím do rána... slunce už také neuvidím. Doufám, že Simon nezemře, je to zlé... on by neměl kvůli mně zemřít...

Opět jsem ucítil trhnutí v laně. Nekonečné myšlenky bez ladu a skladu ustoupily vzteku na to, co se stalo. Zařval jsem do větru. Nadával jsem a řval až do ochraptění. V poslední etapě spouštění a po vší té bolesti. "DO PRDELE! TY ZATRACENÝ HAJZLE!" Slova, která nebyla nikomu určená, se ztrácela ve sněhu a větru. Šlo jen o projev vzteku a lítosti. Hloupá slova nedávala žádný smysl, stejně jako vítr, který svištěl okolo mne. Ovládl mě vztek a množstvím sprosťáren a slz mě zahřál, otřásl mnou a odehnal chlad. Brečel jsem a nadával na sebe.

Všechno na mne spadlo. Bylo to moje koleno, které se zranilo. Já jsem spadl a já spolu se Simonem umíral. Lano popojelo. Sjel jsem pár centimetrů a pak znovu. Že by se uvolnil uzel? Znovu jsem popojel. Zastavil. A pak už jsem věděl co se stane. Strhávám ho. Zůstal jsem viset bez hnutí a čekal, co se stane. Každou minutou, každým okamžikem...