Skvělé lezení pod Dachsteinem

Zvedám telefon a po pár slovech se divím, že Taťku nemusím nijak dlouho přemlouvat. Předpověď počasí byla velmi optimistická.

Místo v autě doplnili kámoši z Brna Tomgi a Babka. Chtěli potrénovat ledolezbu a firnolezbu před expedicí na Kavkaz. V kuloáru Eisrinne v severní stěně Torsteinu ze zimy něco zbylo.

Zase tak chytří nejsme

Zamítáme profláklou cestu od Gosauských jezer se šíleným převýšením a volíme výstup přes sedlo Windlegerscharte (2401 m n.m.) s následným sestupem k Adamkovi. Tomgi z mapy vyčetl, že lze autem vyjet až do výšky 1400 m n.m. a ušetřit čtyři sta metrů výstupu.

V noci dorážíme do spícího Ramsau a hledáme místo k přenocování. To nám poskytuje místní Billa. Kluci si stelou na zemi, kryti kolonou nákupních vozíků a my s Taťkou to jistíme v autě. Ráno dojíždíme k odbočce silnice vedoucí do Windlegerkar.

Nadšené úsměvy jak jsme na to s výstupem vyzráli zmrazuje závora přes silnici s nápisem: "Besser 3 Euro geben als 3 km pendelen," nebo něco podobného. Nedá se nic dělat, přesedáme do dodávky, která nás za ona tři eura přesune o čtyři sta metrů výše.

Celodenní pochod na chatu

Suťoviskem se škrábeme do sedla, odkud vypadá Adámek docela blízko, což je samozřejmě naprosto bláhové zdání. Po dlouhém sestupu na morénu ledovce a dalším výstupu shazujeme ve tři hodiny odpoledne krysy ze zad a přemýšlíme, zda-li má cenu se ještě vydat něco lézt.

Ptám se chataře, dá-li se ještě nastoupit něco ve stěně nad chatou a dojít za světla zpět, což mi potvrzuje. Prý máme za tři hodiny vylezeno, a pak jen rychle slanit nebo sejít po sestupové ferátě.

Kluci vyrážejí obhlídnout nástup do Torstein Eisrinne (55°). My nastupujeme do osmidélkové cesty Diagonale za 5+. Lezení bylo moc pěkné, skála pevná, lokrů minimum a nýtek co pár metrů. Prostě pohoda. Jenom se už nějak blíží večer a podepisuje se na nás únava z trmácení k chatě. Po čtvrté délce se rozhodujeme, že toho už dnes necháme a svištíme slaněním dolů.

Cesta horských vůdců

Kluci dorážejí od ledovce. Jsou úplně vysmátí, jak si užili lezení na stěnách ledovcových trhlin. Protože jsme neměli rezervaci, čekáme, až se nám uvolní místa v jídelnách na lavicích, fasujeme deky a konečně jdeme do hajan.

Další den ráno, vyrážíme směrem ledovec. Nebe je vymetené a zima třeskutá. Máme namířeno směrem na Westgratturm, kde si chceme dát Bergführerweg. Deset délek za rekreačních 4+. Však jsme nepřijeli pro čísla.

K úpatí stěny se musí vylézt nějaký výškový metr po sněhovém poli na okraji ledovce. Sníh je ráno zmrzlý a mačky by se víc než hodily. Délky taháme střídavě a po šesté délce stojíme na obrovské polici. Po ní se choďákem přejde k dalšímu štandu. Nad námi se zvedá velikánská plotna šedobílého vápence.

Úžasná vrcholová plotna

Přitahovala naši pozornost už při nástupu. Vypadá úplně hladce. Náhoda tomu asi chtěla, abych natrefil na štand sousední cesty Plattenparadies za 6. Nevědouce, vysílám Taťku do prvních metrů šedého zrcadla. Po chvíli lamentuje: "Týýjóó, tady je to nějaký těžký." Tvrdím mu, že to je nesmysl, že se mu to jen zdá, že to je za 4+.

Taťka traverzuje vlevo do naší původní cesty a já mu záhy přitakávám, že ta linie fakt nebyla za 4+. Zbývají nám poslední tři délky po parádní megaplotně. Je dost ukloněná, tak si to šlapeme alá Helfštýn na vrchol Westgraturmu. Vrchol tvoří úzké ostří, na kterém se dá sedět jako na koni, a na obě strany máme pod sebou tři stovky metrů luftu a ledovec.

Po sváče slaňujeme zpět k nástupu. Vracíme se do chaty, vaříme, večer docházejí kluci z Torsteinu. Vypadají úplně zničení. Babka má zafačovanou ruku, do které chytil ránu od šutru. V Eisrinně už prý moc ledu a firnu nebylo, tak to šli místy po skalách. Prý to bylo morálové. Dneska se i pro nás udělalo v lagerzimmeru místo.

Skalkařský ráj v alpinistickém duchu

Ráno musíme sestoupit. Máme za sebou krásné lezení, prima počasí, co si přát víc? Pokud si chcete zalézt v krásných horách a čoky, friendy a bivaky nejsou vaši důvěrní známí, zajeďte si na Adámka.

Adámek je pěkná chata. Stojí kousek pod ledovcem a výstup přes Gosauský ledovec na Hoher Dachstein se dá odtud zvládnout za nějaké 2,5 hodiny. Ale to, kvůli čemu jsme sem přijeli, je podstatně blíže. Od chaty se dá do hodiny, a často mnohem rychleji, dostat k nástupům lezeckých túr.

V obtížnosti si lze vybrat od trojky do osmičky, přičemž většina cest se pohybuje v obtížnosti od 4 do 6. Myšleno samozřejmě v takové té měkčí, rakouské horské klasifikaci, takže si zde zalezou i nevýkonní popolézači jako my.

Délka výstupů se pohybuje dvaceti metrů v místním klettergartenu, přes desetidélkové cesty přímo nad ledovcem, po třináctidélkový Gosausee Triatlon.

Čtyři hlavní sektory

Místní chatař Hans Gapp se činil a spolu s pomocníky vybavil spoustu cest fixním jištěním. Zamýšlel tím zřejmě přilákat větší počet lezoucích návštěvníků na chatu. Kupodivu jsem ale my, během našeho třídenního pobytu, žádné lezce neviděli, krom turistů a ledošrouby vybavených alpinistů zdolávajících Hoher Dachstein.

Nejvýznamnější sektory, kde můžeme tyto nýty a borháky vybité skvosty najít, napočítáme čtyři. Hned za chatou se zvedá třistametrová stěna Niedere Schreiberwand, ve které vede 9 cest, z nichž nejlehčí je Hüttenpfeiler 3-4 a nejtěžší Der schöne Hugo za 7-. Z chaty jste u nástupů za 10 minut.

Další oblastí je Schreiberwandeck s pěti cestami. Nejtěžší je tu Götterdämmerung za 8.

Naproti chatě, na jih, vyrůstá krásný hřeben Schneebergwand se šesti věžemi. Lze tu lézt sedm dobře jištěných cest od 4 do 7-.

Posledním významným sektorem je hřeben Schreiberwand Gratturm s pěti cestami. Zde se dá naplno užít vysokohorské lezení, celou dobu vám bude dělat společnost kulisa hřebenu Schneebergwand, mohutného Torsteinu a nejvyššího vrcholu Hoher Dachsteinu. Dole se leskne Gosauský ledovec. A navíc nemusíte až tak přemýšlet, jestli jste poslední vklíněnec či friend založili správně. Prostě to cvakáte a mastíte nahoru po drsném kompaktním vápenci.