Bobování v La Plagne

Její provoz je ovšem tak drahý, že veřejnost na úředníky tlačila, aby vymysleli způsob, jak aspoň část nákladů uspořit. Díky tomu se dnes může na závodní dráze svézt každý zájemce.

Upozorňujeme, že to není zážitek úplně pro každého. Kdo se bojí v lunaparku na horské dráze, neměl by do bobu vůbec sednout.

Řidič chybí

V pokladně platíme 34 euro a přicházíme k bobům. Na první pohled jsou vyšší než jejich závodní vzory a navíc spojené jako tramvaje do souprav. Než se ovšem pořádně rozkoukáme, obsluha nám rozdává integrální přilby a dává pokyn k nasednutí. Za okamžik kontroluje, zda sedíme správně, a nenápadně vozíky na bruslích roztlačuje.

Teprve po chvilce nám všem dochází, že jedeme. A některým i to, že v bobu nesedí žádný řidič. A chybí i brzdy a volant. Odevzdáváme se tedy osudu. V ledovém korytě se rychlost se pomalu zvyšuje, souprava se v zatáčkách vlní jako had a většina z osádky strká hlavu pod kapotu.

Osmdesátkou po ledu

Není nic příjemného sledovat, jak bob vyjíždí až na okraje vysokých klopených zatáček a velkou rychlostí se zase vrací do původní dráhy. Dole na dojezdu nás zaměstnanci dráhy vytáhnou ze sedaček a ukážou na světelnou tabuli. Tam zjišťujeme, jsme se řítili osmdesátkou.

Na dálnici v autě bychom takové rychlosti nevěnovali žádnou pozornost, na zatáčkovité okresce bychom velmi zpozorněli a v dva metry širokém ledovém korytě jsme na poprvé nestačili vůbec reagovat.

Ještě rychleji

Francouzi říkají našemu neobvyklému dopravnímu prostředku bob-raft. Mono-bob za 95 euro pro jednoho prý jede devadesátkou. Taxi-bob za 100 euro, což je normální závodní bob se třemi pasažéry a jedním profesionálním řidičem, dosahuje až 110 km/h. Pro srovnání: čtyřboby jedou při závodě na konci rychlostí něco přes 130 km/h a sáňkaři jsou ještě o pár kilometrů rychlejší.