Lavina v Kotelní jámě

Odmala mě s bráchou tatínek učil nejen lyžovat, ale i chodit po horách, žít a spát v přírodě, umět se o sebe kdekoliv postarat. Několik let závodního lyžování mi dalo slušnou technickou průpravu v pohybu na zasněžených stráních.

Potom jsem se díky kamarádům na gymplu dostal k lezení, což v kraji Sušek, Skaláku, Jizerek není nic neobvyklého. Pak trochu větší kopce: letní Tatry, zimní Tatry, Kavkaz, Alpy. Žádné velké výkony. Lezení a chození pro radost a pro zážitky („Zážitky nemusej bejt kladný, hlavně když sou silný“- kamarád Milan). Každý má tu hranici jinou.

První sníh

Lyže jsme s sebou brali hodně často na Elbrus, do Tater, do Totes Gebirge a samozřejmě i do Krkonoš, mých zamilovaných. Jako děti jsme trávili mnoho dnů a týdnů na chalupě v Horní Rokytnici. Můžu říct, že tuhle část Krkonoš kolem Lysé hory, Kotle a Labáku znám jako své boty (a přesto…).

Ten rok jsme byli s kamarády hodně natěšení na první sníh. A přišel opravdu brzy. Už kolem 15. listopadu jsme vyrazili s Milanem, Sandrou a dobrmanem Kimem na lyžích na procházku z Míseček na Zlaťák a ke Kotli. Krásné počasí a krásný sníh.

Je ho ještě málo, ale co by člověk v půlce listopadu chtěl. Od Zlaťáku je vidět do Kotelních jam, že už i tam je docela vysněženo. „Už tomu moc nechybí“. U Růženčiny zahrádky se obracíme zpět, Kim si o ledovou krustu poranil nohu a Sandřiny šrouby v noze taky nějak tlačí.

Z Dvoraček na Kotel

Následující týden sněží. S vidinou pěkného lyžařského víkendu se sníh u domu odhazuje líp. V pátek 23. listopadu 2001 si voláme s Pavlem, že vezmu auto a pojedeme do Harrachova, dál se uvidí podle podmínek, prostě jako obvykle. Auto necháváme u Zátiší, stoupáme na pásech, bruslit se nám nechce. Sněží a dost fouká.

"Dojdeme na Ručičky a uvidíme". Nevidíme, ale jdeme na Dvoračky a "uvidíme". U hospody potkáváme místní horské služebníky, se kterými se Pavel zná. Říkáme, že se půjdem podívat do Kotle. Odpovídají, že možná přijdou za námi. Jak to asi mysleli?

Rozume, kde jsi?

Nahoru do sedla není skoro nic vidět a pořád chumelí. Obvyklé krásně hnusné počasí. Už stojíme na hraně, kterou spíš tušíme, než že bychom ji viděli, a těšíme se na první oblouky v čerstvém ufoukaném prašanu. Rozume, kde jsi byl? První oblouk, druhý, třetí, …parááda.

Dole chvíli rozvažujeme, jestli pojedeme spodem na Dvoračky, nebo to dáme ještě jednou. Lyže na batoh a stoupáme po malém hřebínku, který dělí Malou Kotelní jámu. Sníh pod nohama duní, možná jsme opavdu v transu. Rozume, kde jsi?

Tohle jsem nechtěl

Nahoře si ještě dotahuji vázání na krev. Při první jízdě mi v hlubokém sněhu zůstala lyže. Teď pojedeme vpravo od malého hřebínku, který v horní části rozděluje rokli. Stojím nahoře a sleduji Pavla. Prví oblouk, druhý, třetí, … Paráá… Rup!! Na ten zvuk už nikdy nezapomenu. Najednou je celá stráň pokrytá pavučinou trhlin, které se rychle rozšiřují. Stačím zařvat na Pavla. Ale už mě pavučiny dohonily, podtrhávají mi nohy a vezu se. Takhle jsem to ale nechtěl, takhle přeci ne…

Čtyřiceticentimetrové desky ufoukaného prašanu se vezou po vrstvě sněhu z minulého týdne. A balí mě s sebou. Ujet do strany, plavat, držet se na povrchu... blbost, dělá si to se mnou co chce. Po nějaké chvíli se pohyb zastaví. Jsem pod sněhem jako zalitý v betonu. Je tma. Kde je nahoře? Nevím. Nevím ani jak dlouho to trvá, ale lavina (tou dobou jsem si už skoro jistý, ze to je lavina) se dává znovu do pohybu. Chvíli letím vzduchem (aha, při levé straně je malý práh), tvrdý dopad, a jede se dál. Nakonec se vše zastavuje a utišuje.

Počůral jsem se

Sedím po pás ve sněhu a dívám se kolem a asi se i směju. Pavel je padesát metrů pode mnou. Jsme sto metrů nad cestou, která vede z Míseček dnem Kotelních jam na Dvoračky. Zkouším se vyhrabat, ale bolí mě zadek. Jako by mě někdo nakopal (potřeboval jsem to!).

Říkám si, to bude dobrý, za chvíli to přejde. Zjišťuju, že jsem se asi počůral, jestli ne něco horšího. Dost mě to vylekalo, ale nohama hýbat můžu, takže páteř bude v pořádku. Bolest nepřestává, spíš naopak. Při každém pokusu o pohyb jako by mě někdo trhal na dvě půlky. Říkám Pavlovi, který už přišel ke mně, že to asi po svých nepůjde. Pokouším se znovu i s Pavlovoou pomocí vysoukat ze sněhové díry, kterou jsem si kolem sebe odhrabal, ale nejde to. Řvu na sebe, na něj. Mám pocit, že jsem opravdu přetržený vejpůl.

Horská služba v akci

Pavel volá mobilem na Dvoračky. Něčím mě podkládá, já nadávám na bolest. Dává mi svoji bundu. Není moc zima, ale třesu se jako drahej pes. Každý záchvat třesu vyvolává bolest v oblasti pánve. Snažím se co nejvíc uvolnit, abych se netřásl. Moc se to nedaří, ale aspoň se mám čím zabývat. Přestalo sněžit a roztrhla se mlha, aspoň na chvíli. Dorazil k nám ze Dvoraček Pavlův známý horský služebník se sáňkami, a myslím že měl s sebou psa. Bernardýn s rumem to ale nebyl.

Zjistil, že na sáňkách to asi nepůjde. Vysílačkou volá na Horskou na Mísečky. Za jak dlouho přijeli, nevím, ztratil jsem přehled o čase. Pavel v laviništi zatím hledá moje lyže a hůlky. Kupodivu se mu to daří. V této chvíli mě moje nové Salomony moc nezajímají. Z doliny už se blíží horská služba se skútrem a s kanadami. Moc se jim nedaří, nového sněhu je opravdu dost, posledních sto metrů se k nám brodí pěšky a na lyžích.

Cpou do mě Tramal na uklidnění, a čeho se nejvíc bojím, tahají mě z díry. Asi křičím, ale mám to povoleno. Balí mě do vakuového pytle. Jsem tam utaženej a po prášcích je mi už docela dobře. Pavel s mýma lyžema odchází do Harrachova. Neznám jeho pocity v té chvíli. Verze události pro manželku prozatím je, že mám zlomenou nohu, i když oba víme, že to tak není.

Díky, doktoři v Jilemnici!

Kluci z horské se mnou mají docela těžkou práci. Nejsem peříčko a sníh se boří. Tady dole není ufoukáno. Ma Mísečky přijíždíme za tmy. Čeká tady už sanita a jede se do Jilemnice.

Diagnóza po rentgenu: roztržená stydká spona a zlomenina raménka stydké kosti a až na záda roztržené kalhoty. Prognóza : 1. operace, 3 měsíce na vozíku, 2. operace, 3 měsíce o berlích. Neznám větší machry, než jsou doktoři na chirurgii v Jilemnické nemocnici. Díky!!

Zimu si nevychutnám jako dříve

Nechci tady nic hodnotit. To si může každý sám říct, že jemu by se to přeci nemohlo stát. Po fyzické stránce jsem dávno v pořádku. Jen tu zimu si zatím nedokážu tak vychutnat, jako dřív. V Kotli jsem už sice zase lyžoval za jarního firnu, ale vím, že jsou místa a chvíle, které mě na horách s lyžemi neuvidí. Prostě jsem některé plány zatím opustil.

K napsání tohoto článku mě bezprostředně vedly pocity, které jsem měl, když jsem předevčírem 21. listopadu 2004 seděl obkročmo na zasněžené střeše našeho domu, montoval anténu a odspodu se mi připomnělo mokro a zima.