Slovenské Rudohorie na běžkách

Na hřeben Slovenského Rudohoří je proto třeba si zvyknout, sžít se s ním. Není majestátní ani divoký, spíše intimní a lidsky blízký. Neplýtvá grandiózními scenériemi, nechává si je jen na několik vybraných míst, jako je Vepor, Volovec a Kloptaňa. Jinak většinou předkládá detaily, lesní zákoutí, čistinky, drobné záběry.

To napsal v turistickém průvodci z roku 1961 znalec slovenských hor Zdenko Hochmuth. Slovenské Rudohoří je zároveň nejdelším pohořím v zemi. Táhne se od Košic daleko na západ.

Běžkařova samota

V létě lze tu a tam potkat turistu, ale v zimě jsou běžkaři úplně sami. Občas snad narazí na polozavátou stopu po svých předchůdcích, vyjeté koleje po nákladním autě myslivců na lovu nebo lesáckého traktoru. Častěji však uvidí řetízky stop drobné zvěře, možná otisky medvědích tlap či dokonce osamělého vlka.

Ač hlavní hřeben Rudohoří často klesá až k obcím, není se kde ubytovat, a tak nezbývá zájemcům o jeho přechod spát ve vlastních stanech. Pro zkušeného turistu to ovšem není nic náročného, protože vršky jsou celou dobu ukryté v lese a tak příliš nehrozí nebezpečí typické pro velké slovenské hřebenovky: ztráta orientace a následný pád z prudkých svahů nebo sjezd s lavinou. Navíc lze v případě nouze rozdělat téměř všude oheň.

Na širokých zalesněných hřbetech se ovšem lehce ztrácí správná cesta, zvlášť když často vede neprosekaným houštím nebo přes čerstvé polomy.

Klenovský Vepor láká

Nejatraktivnější částí Rudohoří pro běžkaře je hřeben Klenovského Vepra, který se dá sice za dobrého počasí a bez těžkého batohu přejet za víkend, ale se vším vybavením na zimní táboření je to čtyřdenní túra. Jezdí se obvykle ze sedla Tlstý Javor, přes stolovou horu Klenovský Vepor (1344 m n.m.) do Podhory. Kdo má chuť a čas, může pokračovat přes Fabovu holu (1441), Stolicu (1480 m) a Kojšovskou holu (1240 m) až do Košic.

Pomalá doprava

Vlak do Liptovského Mikuláše doráží s hodinovým zpožděním, a tak se nám doba čekání na autobus zkracuje na minimum. Ptáme se místní ženy, odkud odjíždí spoj do Čierného Balogu. “Už odjel!” Nebyla to pravda. Po chvíli okounění na nástupišti totiž zjišťujeme, že autobus, před kterým jsme stáli, byl náš. Bohužel už je pryč.

Po tříhodinovém čekání odjíždíme dalším spojem do Balogu. Tam přípoj znovu nestíháme. “Jedete na Tlstý Javor?” ptáme se pro jistotu u autobusu stojícího zcela mimo nástupiště. “Nee!” zní sebejistá odpověď řidiče. Po jeho odjezdu zjišťujeme, že ano.

Další tři hodiny čekání trávíme u dvou čajů v místní restauraci. “Prosil bych grog,” domáhá se Máca a dostává odpověď: “Cukríky nemáme.”

Ešus v klíně

Konečně vystupujeme z autobusu na Tlstém Javoru. Svištíme nejprve po silnici a poté lesem po hřebeni. Smráká se a nikde žádná salaš. Noc na sněhu pod stanovou stříškou, bez baterky, teplé večeře a pití je vskutku úžasná. Více takových!

Ráno zapalujeme benzínový vařič. Den začíná rozlitím rozehřátého sněhu na jeden spacák. Poté odjíždíme směrem na Tri chotáre po červené značce. Ty samozřejmě míjíme o několik set metrů. Jsme o jedno údolí vedle, v Rakytově.

U silničky nacházíme boudičku, rozděláváme v ní oheň a pálíme, co se dá. Pánové jdou spát do seníku, jedna žena do stanu, ze kterého má ráno sprchový kout, a další dvě se dusí kouřem v chatce.

Dřevěný Jánošík

Silnicí po stopách mrtvého kance nebo něčeho takového okolo mnoha seníků stoupáme k masivu Klenovského Veporu. Poslední bouda je vybavená kamny, ale na cestě jsme zatím jen hodinu. "Tady přespíme," ozývá se. “To je blbý, vždyť je ještě brzo,” zní odpověď. Tato nerozvážná věta nás dovádí na celodenní dřinu do kopce.

Silnice se totiž začíná měnit v potok a my kloužeme po zasněžených kamenech do prudkého kopce. Tam, kde se potok ztrácí v prameništi, pokračujeme už jen po vlčích stopách.

K večeru jsme znovu na hlavním hřebeni pod Veporem, asi tři kilometry od místa, kde jsme včera ráno zabloudili.

Kluci zbaběle ženou vpřed a nechávají ženy vzadu. Bára se několikrát sápe s běžkami na batohu na balvan v cestě, a vždy neslavně končí zase pod ním. Hoši čekají až na samotném vrcholu Klenovského Veporu u dřevěné Jánošíkovy sochy a diví se běsnícím obličejům. Je ovšem nutno dodat, že stany už stojí a vařiče funí dřevěné Jánošíkově soše přímo do rozkroku.

Pěší návrat do civilizace

Muži při sjezdu z Veporu opět frajeří, ale když je ženy s lyžemi v rukou míjejí, nemajíce diváky, sundavají je též a pokračují pěšky. Přes sedla Varta, Machniarka a Diel jedeme do Podhory pod Zbojskou. Odtud odjíždíme vlakem domů.

Slovenské hřebenovky na lyžích

I. Zimní romantika na východě
II. Slovenské Rudohorie
XII. Bukovské vrchy
III. Nizké Tatry - východ
IX. Nizké Tatry - centrální část
X. Nizké Tatry - západ
IV. Malá Fatra
XIV. Malá Fatra
XV. Malá Fatra
V. Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
XIII. Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
VI. Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
VIII. Velká Fatra - Klačianský hřeben
XI. Velká Fatra - Krížňanský hřeben
VII. Vysoké Tatry

Navíc na Ukrajině: Zakarpatská Hoverla a v Polsku: Rawka v Bieszczadech

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě