Úspěch na závodech v Norsku

Armáda pomáhá

Nadace Leontinka vypravila do Norska čtyřčlennou výpravu.

Nevidomý sportovec Zdeněk Rybák přivezl z Norska dvě stříbra v běhu na lyžích na 20 a 30 kilometrů.

Zeptali jsme se Zdeňka Rybáka, jak hodnotí celou akci Ridderrennet a v čem se například liší od podobných závodů v Česku.

Co ti přinesla účast na Ridderrennetu?

Měl jsem díky ní možnost zúčastnit se velice ojedinělé sportovní události, o níž si upřímně myslím, že v českém prostředí je těžko realizovatelná. Kdybych měl několika slovy vyjádřit, jak na mě akce Ridderrennet působila, pak bych musel říct, že byla naprosto profesionálně a důstojně zorganizována. Byla to velkolepá nejen sportovní, ale také společenská událost, promyšlená do posledního detailu.

Jak bys srovnal přístup k lidem s handicapem v Norsku a u nás?

Budeme-li vycházet z toho, že přístup k handicapovaným na Ridderrennetu je věrným obrazem celkového přístupu k postiženým v Norsku. U nás se často hlavní důraz klade na to, aby věci fungovaly na základní úrovni. Lidská stránka věci už je jakýsi nadstandard, na který u nás nejsou finanční, ani lidské zdroje. V Norsku mě naprosto fascinovala samozřejmost a ochota, s jakou nevidomí dostávali pomoc a jak přitom byla naprosto zachována jejich důstojnost a suverenita. V Norsku jako by platilo heslo: "Je jasné, že některé věci nemůžeš dělat sám a proto je samozřejmost, že ti s nimi pomůžeme. A co můžeš dělat sám, to sám dělej…“

Jak na tebe působila přítomnost norské armády na akci?

Je to naprosto geniální a logická myšlenka. Vojáci a vojačky zastali spoustu dobrovolnické práce, na kterou by těžko u nás někdo přes inzerát sháněl někoho jiného. Taková možnost v Česku zatím není. Co se efektu týče - vojáci a vojačky byli skvělí. Jejich účast na vyhlašování cen dodávala těmto ceremoniálům vznešený ráz. Kdo může říct, že mu na hruď připjali medaili za zvuku vojenské kapely? Vojáci zajišťovali přepravu mezi hotelem a sportovištěm, lyžařský servis (voskování atd.), pomáhali s přípravou jídla, zkrátka bez vojáků by to opravdu nešlo.

Je možné podat dobrý výkon s neznámou a cizojazyčnou trasérkou, jako tomu bylo v tvém případě?

To je těžká otázka. Odpověď by a priori měla znít, že čím lepší lyžař, tím lepší výkony podává nehledě na to, kdo jede před ním. Ale platí to jen v případě, že i jeho lyžař je dobrý lyžař. Pokud je mi známo, přidělování trasérů lyžařům probíhalo spíše náhodně, a tak se mohlo snadno stát a stávalo se, že rychlý lyžař dostal pomalejšího traséra a naopak. První den akce byl vyhrazen tréninkovým jízdám, při kterých se závodníci sehrávali se svými traséry. Jeden den stačí ke sladění základních pokynů, ale celkem dlouho trvá, než se shodnete na tom, co už je prudké a co ještě mírné, to samé platí i o zatáčkách. Určitě bych se cítil jistěji s někým, s kým už jezdím déle, tím ale určitě nechci říct, že bych této zkušenosti litoval.

Kdybys měl po norské zkušenosti předat nějaké doporučení českým organizátorům sportovních akcí, jak by znělo?

Obávám se, že taková akce by se u nás nemohla konat, především proto, že by bylo těžké zajistit tolik dobrovolníků. Ale kdybych přece jen měl něco doporučit, má rada zní: Zkusit kvalitně připravit závod se skvělými závodnickými podmínkami, ve kterém by ale nešlo jen o závodění, a kde by sociální kontakty byly stejně důležité, ne-li důležitější než zaběhnuté časy. Zrakově postižení sportovci závodí i v České republice Nadace Leontinka pomáhá dětem a studentům se zrakovým postižením v rámci jejich sportovních a volnočasových aktivit. Právě sport patří mezi činnosti, díky kterým zrakově postižení mohou navzdory svému těžkému handicapu překonávat samy sebe a plnit své cíle a přání.