Kdy na Gerlach bez vůdce?

V různých diskuzích se stále objevují připomínky k návštěvnímu pořádku TANAPu a kritiky na přísnou ochranu přírody. I my si opět dovolíme vyjádřit se k této problematice. Rádi bychom při té příležitosti upozornili na několik nejčastějších omylů.

Národní park Tatry jsou již od roku 1949 národním parkem, vyhlášeným prioritně z důvodů ochrany významného přírodního bohatství. Tato ochrana samozřejmě znamená velmi přísná omezení, upravená slovenskými zákony (nejnověji zákon č. 543/2002 o ochrane prírody a krajiny). Pokud chce někdo v chráněné lokalitě vykonávat nějakou hospodářskou či rekreační činnost, musí pro ni být vytvořeny speciální podmínky.

Právě návštěvní řád je takový speciální předpis, který oproti přísnému zákonu povoluje i některé zakázané činnosti a definuje podmínky jejich vykonávání, aby zátěž přírody nepřekročila únosnou míru.

Zážitky z turistických chodníků

V moderní ochraně přírody už hraje velkou roli i návštěvnický zážitek, protože národní parky mají sloužit také k poznávání přírody. To však vyžaduje sladit potřeby návštěvníků s cíli ochrany. V případě turistiky (a především masové) to například znamená usměrnit pohyb návštěvníků po určených trasách na udržované cesty, mj. aby nedocházelo k erozi a z cest se postupem času nestávala koryta. ¨

Cesty v Tatrách (není jich málo, celkem 690 km turistických chodníků) udržují Štátne lesy TANAPu. Ač se to běžnému turistovi nezdá, tato údržba ročně stojí několik miliónů Sk! Na to, aby byly cesty v opravdu dobrém stavu (stružky, řetězy, značení), by to však mělo být ještě o dost víc. Není divu, že se Štátným lesom do zřizování dalších chodníků nijak nechce.

Co mají na práci?

Ti, kteří v praxi vykonávají ochranu přírody (strážci, tedy zaměstnanci Štátnej ochrany prírody), nejsou odpovědní za existenci cest, pouze schvalují nové záměry. Náplní jejich práce je pouze kontrola dodržování zákonů, podobně jako policie. Podmínky v návštěvním řádu si tedy sami nevymýšlejí, pouze se k návrhům vyjadřují ve smyslu ochrany přírody. Návrh připomínkuje také Horská služba (z hlediska bezpečnosti osob), obce (podnikatelské záměry, zájmy obyvatel) či vlastníci pozemků (vlastnická práva).

Přísnost nebo benevolence není tedy pouze záležitostí ochrany přírody, ale všech zúčastněných institucí. A zjednodušeně se dá říci, že množství povolených činností odpovídá také výši finančních nákladů a zájmů těchto institucí.

Kudy vede cesta legalizace

Například, aby se zlegalizovalo přespávání v kolibách v Západních Tatrách, musel by to někdo z místních nebo třeba turistická či horolezecká organizace především chtít realizovat. Není-li takový navrhovatel současně majitelem pozemku (většinou Mesto Vysoké Tatry či místní urbariát), musí k tomu majitel dát souhlas. Dále se takový subjekt musí zaručit, že místo bude spravovat a udržovat (odpadky, záchody…). Teprve poté by Štátna ochrana prírody mohla dát stanovisko, zda nedojde k poškození prostředí národního parku, případné kladné vyjádření by měly dát také Štátne lesy, které prakticky spravují území NP.

Lze uvést případ, kdy se to poměrně dobře povedlo, je jím chata pod Náružím pod Babkami.

Čistá teorie

Podobný průběh by mělo mít třeba zpřístupnění Gerlachovského štítu. K uvolnění zákazu vstupu by musel někdo trasu označit, zajistit a udržovat, aby vydržela nápor turistů. O to zatím nikdo nemá zájem.

Majitel pozemku (město Vysoké Tatry) se o tom nikdy nezmínil, Štátne lesy TANAPu se potýkají s nedostatkem financí na údržbu současných tras, nikdo jiný se do toho nehrne. Ochrana přírody nebo Horská záchranná služba se tak vlastně nemá k čemu vyjadřovat.

A turistické a horolezecké spolky? Ty přece mají pro své členy vyjednané plošné výjimky, obvykle kritizované jako „vstup na průkazku“…

Hledání kompromisů

Cesty tu však jsou. Ukázkou možného kompromisu je Naučná stezka Monkova dolina – Široké sedlo. Tuto kuriozitu zřídil a už deset let spravuje urbariát Ždiar, který také vybírá vstupné, z něhož financuje potřebnou údržbu. Je pravda, že existují značné výhrady ochrany přírody k některým úsekům chodníku, které jsou ve špatném stavu a ochranářským cílům příliš nesvědčí. Přesto má tato forma zpřístupnění podle nás šanci na uplatnění i jinde.

Alternativní možností je zavedení celoplošného malého vstupného do parku, jako je tomu v Polsku, a následný tlak veřejnosti na Štátne lesy TANAPu, aby za vybrané peníze na zpřístupněn i dalších míst, kde tomu nebudou bránit vážné ochranářské překážky.

V případě Gerlachu tomu tak není, takže možnost do budoucna tu je, jen zatím nikdo takovou úpravu nenavrhl realizovat. Kritika však přesto směřuje na ochranáře, případně na vůdce, že si z vodění turistů udělali živnost.

Naše postoje

Chceme-li tedy něco v TANAPu měnit a ovlivňovat, musíme změnit hlavně svůj postoj. Nikdo nestojí o přidrzlé kritizování a český turista s pověstí hazardéra a porušovatele zákazů jen těžce hledá dialog. Je na místě spíše podat pomocnou ruku a snažit se něco změnit. Lépe to asi půjde prostřednictvím organizací typu Českého horolezeckého svazu nebo Klubu českých turistů, které mají přímé vazby na Slovensko a jsou tam brány vážně. Jedinec asi opravdu nemá šanci.

Cesta ke spolupráci a vzájemnému pochopení vede cestou úcty k přírodě a lidem, kteří v dané krajině žijí. Jen tak se můžeme stát dobrými horaly.

Článek byl psán pro Tatry.cz