Když zazní A, mělo by zaznít i B

Článek se jmenoval Nechci CHKO Střední Poohří a sám autor jej označil za politickou agitku. Doporučuje v příštích volbách volit jiné strany, než které prosazují zřízení chráněné krajinné oblasti pod Krušnými horami.

Mimoběžná polemika

Hana Urbanová ze správy chráněné krajinné oblasti Kokořínsko na něj reagovala článkem CHKO Střední Poohří - Když zazní A, mělo by zaznít i B.

Háček je v tom, že ochranářka diskutovala na jiném místě, protože text vyšel na lokálním horolezeckém serveru Euroclimbing.com, a zároveň budila titulkem dojem, že diskutovat jí bylo znemožněno. Diskuse tedy probíhá poněkud mimoběžně.

Požádali jsme ji tedy o svolení k uveřejnění jejího textu také na Horydoly. "Děkuji za nabídku, ale rozhodla jsem se ji nevyužít. Článek byl napsán výhradně pro Euroclimbing," odpověděla na naší žádost úřednickým ptydepe Hana Urbanová.

Nejřív urazíme oponenta

Nezbývá tedy nic jiného, než její text převyprávět. Byla by škoda, kdyby vyřčené argumenty zapadly.

"Tak jsem si přečetla Mantanu 06/2008 a poslední článek od Milana Svinaříka: CHKO Střední Poohří - politická agitka mě fakt rozesmála. Pak jsem ho viděla na Horydoly.cz, odkaz na Raft.cz a taky jsem dostala několik dotazů. Tak už mi to zas tak vtipný nepřišlo," začíná Hana Urbanová svoji polemiku s Milanem Svinaříkem.

Jak je od zelených úředníků obvyklé, hned v úvodu přidala pár povzdechů nad neznalostí zákona o ochraně přírody a krajiny mezi veřejností a zvláště horolezci.

Potom mu přiznáme trochu pravdy

"Autor má pravdu - připravuje se nová CHKO," přiznává. Podle Urbanové jsou ale restrikce v článku napasované na národní park nebo národní přírodní rezervaci.

Následuje školení, co je to druhová a plošná ochrana přírody. Bere si k tomu za příklad šídlatku jezerní. My v redakci Horydoly jsme o ní nikdy neslyšeli, nevíme ani, zda je to hmyz nebo rostlina. Jako příklad nám tedy moc dobře neposlouží. Další část školení se týká rozdělení na velkoplošná a maloplošná chráněná území.

Klíčové jsou podmínky, o kterých se mlčí

Klíčová pasáž přichází nenápadně. Urbanová píše o bližších ochranných podmínkách. Zatímci jednotlivé kategorie chráněných územích mají ze zákona dané podmínky jejich využívání, do bližších ochranných podmínek si mohou ochranáři napsat, co uznají za vhodné.

"Tak třeba národní přírodní rezervace má zákaz vstupu mimo značené cesty v zákoně, národní přírodní památka to nemá, ale může to být v bližších ochranných podmínkách. Například: v Přírodní rezervaci Kokořínský důl lezení ze zákona zakázáno není. Ale na Pokličky, které jsou součástí rezervace, se lézt nesmí, protože by se přírodní unikát prostě zničil."

Pak následuje další lamentace nad neznalostí horolezců. "Lezci si asi občas myslí, že skály jsou jen jejich a že do nich nikdo jiný nechodí. Jenže chodí a lidi se pak pozastavují nad tím, proč mají na fotkách z dovolené oranžové kruhy na skalách. Nebo se babička s vnučkou dosápe na Klíč pokochat ledopády a místo nich najde jen holou skálu a pod ní led okopaný lezci."

Zakázali jsme to, ale nedokážeme zákaz vymoci

Následuje třetí školení. Urbanová v něm zkopírovala, co se nesmí dělat v chráněné krajinné oblasti. Při tom se znovu dostává ke klíčové otázce bližsích ochranných podmínek. Veřejnost neví, jak bude Střední Poohří rozparcelováno na ochranné zóny. V nich budou platit různá pravidla, nebo-li bližší ochranné podmínky. Nejen o zónách, ale ani o podmínkách zatím nepadlo na veřejnosti ani jedno závazné slovo.

"Nesmyslně je uveden zákaz chození mimo cesty a zákaz horolezectví. Omezení pro vodáky, paraglidisty, sběrače borůvek, houbaře apod.," o kterých píše Milan Svinařík. Podle Urbanové to vše je mýtus.

"Zákaz táboření platí, ale třeba na Kokořínsku je každá pátá skála očouzená, což taky není nic moc," zní velmi upřímné přiznání vlastní neschopnosti ochranářky z Kokořínska.

Třeba budete moci kácet a stavět. Možná taky ne.

Dál se Urbanová dostává k jednotlivostem. Píše o kácení stromů. "Orgánem ochrany přírody je v tomto případě obec, která i kácení povoluje. Lidi na kácení stromů reagují docela rychle - jedni by káceli, ale je i dost těch, kterým to vadí, když jim padne lípa před domem zbytečně (když není zrovna prohnilá)."

Ke stromům přimíchá trochu sociálního inženýrství: "Člověk má právo postavit si, co chce. Ale nevím, proč by mezi roubenkami měl být vystrčený prapodivný modrý barák s bílými sloupky a balkónky. Stačí, že jsme dost zadrátovaná země. Kam se člověk podívá, všude něco trčí."

Podle Urbanové bývají obce z chráněné krajinné oblasti vyjmuté a stavební omezení pro ně neplatí.

Kosení luk, chov ovcí, údržba krajiny - kdo to má dělat?

Autorka se neubrání ani obvyklé lamentaci nad stavem krajiny. "Taky znám CHKO, kde jsou farmy a obory, kosí se louky a chovají ovce. To jsou zemědělci druh na vymření a nesmí žít v CHKO? A kdo by tam udržoval krajinu? Děti Země? Ty těžko, protože jsou upoutaní někde jinde."

"Bylo by Podyjí bez vyhlášení národním parkem tak pěkný jako je teď? Nebo by za pár let po revoluci vypadalo jako údolí Sázavy nebo Berounky, kde je jedna chajda za druhou?," ptá se Urbanová poněkud demagogicky. Jako ochranářka totiž musí vědět, že Sázava a Berounka byly zastavěné dávno před vznikem jakýchkoliv chráněných území a také dávno před fenoménem volného času a rekreace. V jejich údolích bydleli už kromaňonci a po nich všechna lidská pokolení.

Přichází výčet jednotlivých přestupků horolezců proti přírodě i sportovní etice, o kterých Urbanová tvrdí, že je viděla na vlastní oči. Na pískovci lezl jeden hňup přes označené sokolí hnízdo, další trhal vegetaci na skále, jiný označkoval sprejem chyty a mnozí nechali odpadky ve skalách.

Komu to poslouží?

Tradiční závěr mimoběžné polemiky ochranářky Hany Urbanové s horolezcem Milanem Svinaříkem není nijak povzbudivý. Státní úřednice placená z našich daní by byla nejraději, kdyby mlčel: "Mít vlastní názor je docela fajn privilegium, ale prezentovat zkreslené polopravdy, které nijak nepřispějí k dalším dohodám a jen rozvíří diskuze o mýtech, je už trochu něco jiného. Takže když zazní A, mělo by zaznít i B."