Malá Fatra pěšky sněhem

Pavla cestou do Strečna podezřele mlčí. Přesto, že je dcera expedičního horolezce, jde takhle do hor poprvé.

Dopijem a jdem

Ve Strečnu v hospůdce pozorujeme protější hrad, mírně zvednutou hladinu Váhu i auto čekající na přívoz. Probíráme nejbližší plány. Starý hrad, Suchý vrch, tam někde bivak. Pak hřebenem do Snilovského sedla, chata pod Chlebom, sestup k Šútovskému vodopádu. Tam někde druhý bivak. A v neděli už jen kousek na vlak.

Krásná představa. Dopíjíme pivko a hned na to pozoruji, jak Pavla zápasí při nahazování batohu. Jdeme kolem Váhu a začínáme stoupat dolinou pod Starým hradem.

Nedá se říci, že bychom překypovali energií. Batohy jsou slušně nabaleny a nohy dlouhým zahálením nějak zlenivěly. Už pod Starým hradem několikrát odpočíváme. Kouzlo této zříceniny nám však zahání chmury a přilévá ztracený optimismus.

Historky o medvědech

S borcem, co jsme ho tam potkali, si povídáme, co nás čeká a taky o medvědech. Zřejmě se jim tady daří. Pavla opět vyvaluje oči. Dáváme na jeho doporučení a rozhodujeme se dojít k chatě pod Suchým po silnici.

Po pár metrech silnici pokrývá sníh. Po dalších pár metrech nacházíme u kraje silnice velkou stopu. Podle toho jak je ostrá, usuzuji že je docela čerstvá. Vpichy po dlouhých drápech zase dosvědčují, že šlo o šelmu. Přesněji o medvěda o váze kolem dvou set kilogramů. Kategoricky odmítám návrh, že to otočíme a vrátíme se.

Příšerně dlouhá dolina

Postupujeme dolinou. Je plná sněhu. Co nejvíc unavuje, je jednotvárnost. Pořád kolem potoka, který jen polehoučku zmenšuje svou velikost. Jsme strašně pomalí. Je mi už jasné, že jsme přecenili své síly.

Konečně přichází serpentina a já tuším blízkost chaty. Pavla mele z posledního. Slova, která z dálky slyším, asi vůbec nepatří do úst ženy. Proklíná vše. Batoh, jeho obsah, své oblečení i spodní prádlo.

Únavu splachujeme pivem

Konečně jsme u chaty. Plán na noc pod stanem jsem už dávno zavrhl, a tak se chlápka, co stojí na zápraží a správce v jedné osobě, ptám, jestli můžeme přespat. Jo, dvě stovky slovenských korun na osobu. Rozhodnuto. Až později zjišťujeme, že by se dalo přespat u krbu za pouhé slovenské kilo.

Únava je spláchnutá prvním pivem. Jsme tu ještě se dvěma borci. Jeden někde od Prahy a druhý místní z Varína. Parádní pokec, který akorát trošku ruší správce. Mluví tak rychle, že mu lze rozumět jen první a poslední slůvko ve větě. Někdy ani to ne. Už proto byly jeho historky o medvědech a vlcích velmi napínavé.

Ztvrdlý sníh...

Ráno začínáme výstupem na Javorinu. Je zde tak kolem metru tvrdého firnu. Ten tu bude ale jen dopoledne. V odpoledních hodinách vlivem vysokých teplot se změní v nesoudržnou břečku, o čemž svědčí hluboké stopy našich spolunocležníků, kteří tudy sestupovali v podvečer.

Stopy přes noc zledovatěly a nám nezbývá, než hledat cestu mimo stezku, kde se jde pohodlněji. Jsme rádi, že jsme vzali cepíny. Ze sedla pod Suchým vede stezka přesnou spádnicí z vrcholu. Maso.

Zároveň se nám nesměle otevírají výhledy do okolí. Z vrcholu můžeme pozorovat hřebeny Nízkých Tater, Velké Fatry a Choče. Kousek od vrcholu nacházíme dvě ideální místa pro stan. Je nám však jasné, že bychom se sem včera nevydrápali.

...přes den změkne

Jdeme rovnou po hřebeni. Zprava do nás praží slunce. Pozorujeme odtrhy základových lavin na jižních svazích, zatímco severní jsou zřejmě nyní ještě bezpečné. To znamená že sestup k Šutovskému vodopádu je nejistý. Na úpravy plánů máme ale dost času.

Táhneme se slimáčím tempem, neustále odpočíváme. Každé stoupání, a že jich je na hřebeni hodně, nás stojí přemáhání. Nemůžeme odtrhnou pohled od předlouhého stoupání na Malý Kriváň.

Je jedna odpoledne, když potkáváme první lidi. Závidíme skialpy, pro které jsou dnes ideální podmínky. Kroutíme hlavou ale nad tím, že tihle borci lyžovat zřejmě vůbec neumí. I mírné, široké svahy sjíždějí pluhem a zatáčky jsou pro ně docela značným problémem.

Chybí nám fyzička

Prošli jsme parabolickýcm zrcadlem, které tvoří jižní svahy Kriváně. Ani stopa po větříku, jen sluneční žár. Obzor na vrcholu se opět rozšířil. Už vidíme Roháče i Vysoké Tatry. Máme toho plné kecky, nádhera okolo náš stav bohatě vyvažuje.

Ukazuji Pavle sedlo Bublen, kam musíme dojít, protože je to první místo, odkud se dá sejít dolů. Necelá hodinka cesty. Pokud ovšem netáhnete těžkou sviňu na zádech a máte alespoň náznak toho, co nám evidentně chybí – fyzičku.

Takže, dolů, nahoru, dolů, nahoru. Poslední kopec. Konečně. Koniarky se normálně traverzují. Dokonce vidíme nějakého tátu s dcerou na skialpech traverzovat, ale jde nám s toho mráz po zádech. Všude kolem odtrhy lavin, dole pod náma dojezdy lavin s vykácenými stromy, svahy vyerodovány až na hlínu, kvádry sněhu velikosti auta. Ne tam nevlezeme.

Při tom vedru a expozici i prudkosti svahu to vidím na spadnutí. Raději stoupáme skoro k vrcholu. Ukazuji Pavle, kde bychom mohli sejít a bez dlouhého rozmýšlení zahajujeme sestup. Koukám na fleky trávy, kde bychom mohli postavit stan. Sestupy nám jdou docela rychle. Sníh je opět tvrdý, neboť sestupujeme severním svahem. I když i zde jsou patrné zvlněné trhliny.

Po chvilce sedáme do trávy. Probíráme možnosti. Nakonec se rozhodujeme pokusit štěstí a sejít do Vrátné. Možná bychom ještě stihli dojet dnes i domů.

Máme štěstí

Nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí. Úplně jsme zapomněli na hluboké stopy, které nám komplikovaly ráno výstup. Velice záhy jsme se začali bořit po kolena i po pás do sněhové krupice. V prudkém svahu jsme přepadávali, zapadávali a vůbec bojovali o každý metr.

Jestliže jsme nahoře proklínali námahu při výstupu, tak teď jsme poznali pravý význam slova námaha. Když jsme konečně sestoupili na lépe prošlapanou stezku, postavily se nám do cesty brody potoka bohatě zásobovaném vodami z tajícího sněhu.

Nejdřív potok křížil stezku, později již stezku potok přímo tvořil. Kdysi jsem kousek odsud do potoka přistál s padákem, takže při každém uklouznutí nohy jsem se otřepal zimou. Konečně jsme se probojovali na hlavní cestu. Ještě pár set metrů k zastávce u chaty Vrátná. Štěstí přálo a odměnilo nás. Za dvacet minut jsme nastoupili do autobusu a za čtyři hodiny jsme byli doma.