S hlavou v oblacích

Na jaké závody se v nejbližší době chystáte?

Nemine mě Dolomitenmann, s mou účastí na Outdoortrophy je to zatím nejisté. Toto jsou ale štafetové závody, které nejsou paraglidingovou typickou disciplínou. Tím hlavním jsou závody Cross-country. Z nich se zúčastním české ligy a mistrovství České republiky ve Slovinsku. Chystám se také na letecký festival do tureckého Öludeniz, kde jsou mimo jiné závody v akrobacii. Pevné místo v mém kalendáři mají ale i paraglidingové expedice, letos to bude v horách jižního Kyrgyzstánu.

Co je vlastně paragliding za sport a jak probíhá trénink?

Paragliding je pro většinu jeho stoupenců sport relaxační. Prostě si nahoře odpočinou a zároveň mají každým letem možnost se naučit něco nového, poznat lépe přírodu a taky sebe samotné. Co se týče výkonnostního létání, jde o to doletět co nejdál v co nejkratší době. Můžete si vypsat disciplínu přes několik otočných bodů, deklarovat ji do systému Českého poháru paraglidingu a pak ji také zalétnout a zaslat záznam GPS o správném průletu tratí. I takto může vypadat trénink na závody. Na těch pak pořadatel zvolí trať a vy ji letíte najednou s ostatními piloty. Kdo doletí nejdále, nebo kdo je v cíli první, vyhrává. Tratě měří běžně 50 až 100 kilometrů, světový rekord je 423 km. Jinou záležitostí je akrobacie, disciplína, ve které pilot předvádí dokonalé zvládnutí svého padáku. Létá se dopředu i pozpátku, v nejrůznějších rotacích podél nejrůznějších os. Pro diváka to je docela šílená podívaná. Když se to umí, tak je to paráda.

Kde všude trénujete?

Trénuji právě tam, kde zrovna létám. A nejčastěji je to u nás v Beskydech. Velkou zkušeností jak v tréninku, tak v životě, jsou pro mě paraglidingové expedice v různých horách. Absolvoval jsem například půlroční expedici na Nový Zéland či desetidenní let v Himalájích. Několikrát jsem létal v Kyrgyzstánu nebo v západní Kanadě. Často také vyjíždíme skupinově na letecké terény do Itálie, Slovinska či Rakouska. Akrobatické disciplíny trénuji přímo v působišti mé školy paraglidingu na Javorovém u Třince v Beskydech a také v Turecku.

Od kdy do kdy trvá vhodná sezona na létání?

U nás se letní sezóna počítá od poloviny dubna do konce září. Zimní létání u nás není termicky zajímavé, a tak jde v takovém případě hlavně o zpestření čekání na první jarní termiku. Za lepším létání v období naší zimy je třeba přejíždět na jižní polokouli, například do Austrálie, Brazílie nebo na Nový Zéland.

Ale na to je samozřejmě potřeba času a peněz. Jak je to s vybavením a výstrojí, jistě to není levný sport?

Paragliding je velká součást mého života a koníček, kterému se můžu naplno věnovat hlavně za přispění sponzorů. Samotné nové vybavení pro létání čítající svahový padák, sedačku, záložní padák a přilbu se vejde do šedesáti tisíc korun. Samozřejmě se dá sehnat i starší vybavení za podstatně nižší částku.

Stalo se někdy, že vám let nevyšel a byl jste v ohrožení?

Let trvá i několik hodin a urazíte při něm desítky či stovky kilometrů. Proto nebezpečí při létání samozřejmě je, ale dá se minimalizovat třeba ve chvíli, kdy se na startu rozhodujete, jestli do těch či oněch meteorologických podmínek letět či ne. A ke správnému rozhodnutí pak přispívá i teoretická příprava meteorologie, zkušenost a intuice. Během letu je třeba dělat rozhodnutí, zdali letět tím nebo jiným směrem. Je třeba uvažovat o tom, kudy to bude rychlejší a bezpečnější. Stačí jenom přehlédnout zrovna vznikající bouřkovou oblačnost a je to. Nasátí do takového mraku je v lepším případě skutečně hustou zkušeností a v horším případě tragickou nehodou. Také přistávat v silném větru v okolí bouřky nebo v neznámém prostředí často znamená velké problémy. Když pak létáte v oblasti, kde třeba ještě nikdy nikdo nelétal a nemáte žádnou informaci o meteorologické situaci ani o tvarech údolí, do kterých letíte, musíte se spolehnout jen na sebe. Při tom se ukáže, jak dobře jste připraveni. A právě proto si těch našich expedic cením více, než úspěchů v závodech, které se odehrávají ve správných podmínkách a s potřebným servisem.

Jak vnímáte na velkých závodech konkurenci?

Na závodech mi ostatní piloti dodávají motivaci k závodění. Létání nejde změřit jako běh na 800 metrů. Podmínky jsou vždy jiné, a tak jde jen o to být lepší než ti druzí. Většina pilotů jsou skvělí lidé a je s nimi pohoda, takže si rádi večer posedíme u piva nebo vínka a je nám fajn. A ráno se zase potkáme na startu a na trati si změříme své schopnosti. Prostě je to zábava s příchutí rizika.

Věnoval jste se předtím nějakému jinému sportu?

Do osmnácti let jsem se věnoval letnímu biatlonu. Několikrát jsem vyhrál republikové závody, ale tato disciplína byla tehdy, myslím si, trochu netypická a tak to zpětně za žádný větší úspěch nepovažuji. Spíše to byla věc, na které jsem se dost naučil. Také jsem se trochu věnoval lezení na skálách a to už má k létání docela blízko. Jsem samouk, takže hodně jsem se toho naučil sám. Lezení byla dřina. Mám na to humornou vzpomínku, kdy jsme v roce 1999 vylezli na Pik Lenina na Pamíru. Byla to dost divoká zkušenost. Hlavně šlo o ten způsob, jakým jsme vrchol zdolali. Vyprávět to horolezcům, tak by nás měli za úplné blázny.