Šumavou pěšky přes nocoviště

Nejjednodušší se mi zdá doprava vlakem, a tak se synem Honzou ve středu 15. září přes Prahu, Plzeň a Nýrsko míříme do Železné Rudy.

Stoupáme od Železné Rudy

Bohužel nejdelším tunelem v Česku se neprojedeme, pro výluku na posledním úseku jezdí autobus. V poledne si v městečku vychutnáme pivko a pak už míříme na hraniční hřeben a stoupáme zprvu po úzké asfaltce zamračenou krajinou

Svačinu si dáváme na břehu zarůstajícího jezera Laka. Jen co zašustí sáčky, motají se nám pod nohama žebrající kachny, prý divoké.

Na Poledník dojdeme za každou cenu

Tmavá obloha se zatahuje víc a víc a padají první kapky, předpověď počasí nelhala. Pokračujeme dál po červené přes Ždánidla a bývalou osadu Gsenget, ještě nyní jsou podél cesty znatelné pozůstatky stavení.

Přeháňky se mění ve vytrvalý déšť a u Frantova mostu nabíráme na pití i vaření vodu z Prášilského potoka, protože malými potůčky už teče kalná voda. U bývalé roty prachsprostě leje a mě začíná čvachtat v pohorkách.

Zavrhuju ale myšlenku postavit stan už tady, chceme dojít na Poledník, tady by to nebylo lepší a u rozhledny je šance na vaření pod střechou

Jdeme po zelené trase, která je otevřena pouze od července do září. Když přicházíme na rozcestí, začíná se pomalu šeřit a my si ještě nechtěně prodloužíme cestu o zajímavou naučnou stezku přes polom. Teď za soumraku je až strašidelná.

Konečně jsme na Poledníku, dokud je ještě trochu vidět, stavíme na nocovišti stan, bohužel teď je využití této plochy poněkud sporné, na jeho téměř polovině stojí voda. Nám to ale nevadí, jsme tady sami, v létě to ale asi může být jiné.

Vaříme pod přístřeškem, za krk nám však teče i tady. Střecha je v opravě a nad námi jsou jen nová prkna bez další krytiny. Máme kliku, v krbu ještě dohořívá oheň a hned vedle je asi tak vagón rozlámaných prken ze staré střechy.

Krb roztopíme a při vaření a večeři se aspoň trochu usušíme. Počkám, ještě než oheň dohoří, navleču na sebe všechno suché, co mám, a jdu spát. Usnu, jen co zalezu do spacáku, mám v nohách pětadvacet kilometrů.

Obdivujeme slatě na Modravě

Ve čtvrtek ráno se probouzíme do mlhy a kdo by to řekl, i do zimy. Vaříme čaj a naši oblíbenou kaši s ovocem.

Dneska chceme dojít na Modravu. Jestli bude i dneska jako včera, sedneme na autobus a jedeme domů. Naštěstí počasí dělá obrat o 180 stupňů. Scházíme po červené na Javoří pilu a mlha se konečně rozpouští a sluníčko pomalu dává najevo, že ještě týden bude léto. Po včerejším podvečerním lijáku je to jako balzám.

Nad Jezerní slatí u cesty svačíme a sušíme bundy i boty. Obloha je jako vymetená.

Z rozcestí se vydáváme Hakešickou cestou a projdeme si krátký okruh Tříjezerní slatí. Kdo ji neznáte a dostanete se někam poblíž, zajděte si, stojí za to. Nespěcháme, dnešní trasa měří jen čtrnáct kilometrů.

Když vyjdeme z lesa, otvírá se nám nádherný výhled do údolí Roklanského potoka. Z Hraběcího mostu koukám na říčku, škoda, že se nesmí splouvat.

Za chvíli jsme na nocovišti nad Modravou. Chceme dodržovat pravidla hry, stan postavíme až po osmnácté hodině. Teď ho aspoň na ohradě sušíme, v potoce v ledové vodě se umyjeme a jdeme na polívku a pivo do vsi. Spát jdu už v osm.

Vodácké lahůdky jsou dnes zakázané

Máme tady pátek. Vstávám v osm. Dvanáct hodin spánku - to jsem si nedopřál, ani nepamatuju. Dnešní etapa měří sedmnáct kilometrů a je opět trochu náročnější na stoupání.

Z Modravy jdeme proti proudu Modravského potoka, pro vodáka opět nádherná záležitost, bohužel jen na pokoukání. Hluboké údolí lemují vysoké smrky. Asi po 2 kilometrech potok a pevnou cestu opouštíme a míříme k Černohorské nádrži.

Míjíme pozůstatky železné opony a lapače na kůrovce. Stejně jako včera se okolo ozývá hluk motorových pil. Obloha se opět zatahuje, ale nakonec nepadá ani kapka.

Z cesty pod Černou horou se otevírají nové a nové výhledy jak na obě Mokrůvky, Luzný nebo Velký Roklan na jihozápadě až západě, tak na hluboké údolí říčky Reschwasser na jihu.

Před námi se tyčí Stráž. Samozřejmě nemůžeme vynechat pramen Vltavy ...no kýč. Tady je turistů moc.

Přes sedlo Pod Stráží odpoledne přicházíme na Bučinu. Opět máme čas, a tak zajdeme do restaurace v hotelu. Před ním je osmdesát metrů zrekonstruované železné opony.

Příjemný bivak na Bučině

Nocoviště je nad osadou u Alpské vyhlídky a ta název nezapře. Jen škoda, že dohlednost není lepší. Horské hřebeny na jihu jsou jako mořské vlny.

Máme společnost, okolo se popásá stádo krav. Jak se stmívá, teplota klesá až skoro k nule.

Ráno nás opět budí příjemné sluníčko. Když snídáme, na nedaleké zastávce autobus vysype pár turistů. Vystoupí i mladík s batohem, který obejde, zkontroluje a případně uklidí nocoviště. Nesmím zapomenout zmínit, že na všech takto vyhrazených plochách jsou chemické toalety s dostatkem toaletního papíru. Tleskač pro národní park.

Přes zničené vesnice jdeme k trpaslíkům do Strážného

Přes Knížecí Pláně míříme na jihovýchod, krajina je dnes úplně jiná, okolo cesty jsou pastviny sem tam porostlé stromy a pozůstatky bývalých vesnic, které tu po 2. světové válce zanikly.

Na lavičce u Furiku obdivujeme nádhernou babočku osikovou, která se stejně jako my vyhřívá na sluníčku.

Na lávce přes Červený potok se fotíme u hraničního kamene. Opouštíme povodí Dunaje a scházíme do mělkého údolí Řasnice a pomalu klesáme ke Strážnému. Z úbočí Skalnatého hřbetu jsou na dosah živé vesnice hned za čárou v Německu.

Jaký je to kontrast se zaniklými vesnicemi, jako jsou Horní a Dolní Světlé Hory, Stodůlky, Knížecí Pláně a další.

Jediné, co je uvedeno do původního stavu, je hřbitov. Jistě, u nás má příroda větší prostor, ale tam naproti mi to připadá vyváženější a přirozené. Nenásilné.

Spíme na našem posledním nocovišti 1,5 km nad Strážným. Večer je opravdu zima a v noci mrzne, podzim už se hlásí.

V neděli si trochu přivstaneme, v jedenáct kilometrů vzdálené Lenoře nám dopoledne odjíždí vlak. Dnešní pochod už bohužel moc pěkný není, většinou po silnici a zlatý hřeb nás čeká hned na začátku - samotný Strážný se stánky, hernami a hampejzy. Nemám rád trpaslíky.

V poledne jsme ve Strakonicích, když projedeme nejvýše položenou železniční stanicí v Česku, Kubovou Hutí. Přemýšlím, že někdy příště bychom přechod Šumavy mohli dokončit…

Zobrazit místo Turistika na větší mapě